Sotva se člověk tak nějak sebere z novoroční kocoviny a ejhle, je tu další těžký direkt. Už sice nemá původní růžovou barvu, ale bílou, nicméně to neznamená, že je méně zákeřný. A na rozdíl od kocoviny, kterou tak nějak přežijete a nejpozději druhý den (či přinejhorším ten další) jste v cajku a můžete směle vyrazit na další skvělý večírek, tohle je jiná káva. Samo od sebe to nezmizí…
Ano, pochopili jste to dobře (pro ty méně chápavé či více natvrdlé, je jedno, jak si to kdo přebere, je tu i akční ilustrační obrázek pořízený chvíli poté, co mi toto zákeřné lejstro Marek donesl), jde o daňové přiznání, prohlášení či jak se to vlastně jmenuje. Ale chci vás upozornit, že na jméně zde nezáleží. Jde totiž o mnohem víc…
Osobně si ověřil, že na rozdíl od kocoviny, tady si nejde sednout, chvíli trpět a prostě počkat, až to přejde. Kdysi jsem to zkoušel, nenápadně jsem lejstro zasunul pod hromadu papírů na stole, ale nepomohlo to. Stejně jsem musel jít za účetní a čelit celé řadě tajuplných dotazů, jestli si uplatňuji daně, slevy a tak dále. Výhodou sňatku se mzdovou účetní je fakt, že se mi každoročně dostane polopatického návodu (tedy jako pro čerstvého absolventa mateřské školy), jak tuto zapeklitou situaci řešit a do kterého okénka co napsat, kam se podepsat a co zaškrnout. Musím přiznat, že Martina s kolegyněmi se tím královsky baví, když své partnery či známé navigují v nepřehledném labyrintu pokynů, chlívků na vypisování čehosi a zaškrtávacích políček.
Takže papír jest řádně vyplněn a být v tomto neznalým zelenáčem, měl bych pocit, že mám vyhráno. Jenomže ouha. Občas se stane, že si s paní účetní v práci úplně terminologicky nerozumíme (kulantně řečeno) a ona po mně chce, abych tam něco dopsal či vyplnil, že to tam má být jinak. Jdu to telefonicky konzultovat s Martinou, která mi jasně řekne něco ve smyslu, že muž s koženou brašnou nesmí projít za žádnou cenu, načež já se opět odeberu na účtárnu a v diskusi s paní účetní – protože odborně nemám šanci se s ní měřit – používám všezahrnující argumenty typu „ale žena mi říkala“ a podobně. No, nakonec se vždycky nějak dohodneme :-) Takže pro letošek to mám z krku… Tož tak.
Jo, a tady jsem vložil ukázku, jak se s tím vyrovnal Bernard Black ve skvělém seriálu Black Books :-)