K tomuhle postu mě inspirovala debata s kolegy v kuchyňce, kdy jsme řešili nejrůznější dobroty, co jsme za našeho mládí do sebe futrovali. Vedle klasického Granka jsme si užívali také sušené mléko Eligo (strašně se to lepilo na zuby, to si pamatuju), Malcao a moje srdcovka – Kaolar.
K jídlu se pochopitelně používala spousta dalších pochutin, co k přímé konzumaci až tak úplně nebyly. Lízání Vitacitu zanechávalo krásně barevný jazyk, kolega zase vzpomínal na granulovaný čaj, který konzumovaný lžící přímo z krabice taky neměl chybu. Jestli ovšem mám vůči polistopadovému revolučnímu vývoji nějaké výhrady, tak se to týká mého oblíbeného Kaolaru. Ten se bohužel někdy v 90′ přestal vyrábět a musím se přiznat, že kdybych to býval byl věděl… No, některé rány holt ani čas nezacelí…
Ale je potřeba být silný a nést svůj úděl statečně. Ještě se mi vybavily šuměnky, které taky byly v určitých kruzích populární, ale mně teda vůbec nechutnaly. Na Malcao si moc nepamatuju, ale asi bylo podobné Kaolaru.
Ovšem třeba takové Eligo se vyrábí dodnes a zajímalo by mě, jestli chutná stejně. Ale testovat to nebudu, nicméně pokud se někdo odhodláte, dejte mi vědět :-) Tož tak.
