Běh řadím do kategorie spíše terapeutických sportovních aktivit. Užívám si při něm hlavně klid, což znamená, že pokud jdu běhat, tak jedině večer, když nikde nejsou lidi. Přes léto nemám na běhání čas, když to jde, jdu na vodu nebo na kolo, ale přes zimu je to jiné. To si pak člověk může za tmy užít klid hned za humny velkoměsta. Jinak běh samotný je dost nuda, není mi úplně jasné, co na tom lidi tak bere – ale každý je jiný, takže to neřeším.
O trénování běhu začnu mluvit většinou s příchodem září, kdy se koná charitativní Běh proti násilí, kterého se účastním. Obvykle zústane jenom u mluvení, a pak po těch pěti kilometrech v oboře Hvězda dopadnu jak stavovská armáda o kousek vedle a pár set dříve. Nicméně v úterý mi přišlo, že je ideální čas začít s přípravou, aby až se září zeptá, co jsem dělal v lednu až v srpnu, mohl odpovědět něco akčně pozitivního. A protože začalo chumelit, byl to výběh z říše snů.
Nikde ani noha, všude krásně bílo, ticho… kolem padají nejdřív vločky, pak vlochy (nebo já nevím, jak se řekne velká vločka – vloka? Vlocha?), sníh krásně křupe pod mými speciálními běžeckými tretrami vyhlášené značky Adidas… A mám jistotu, že o tom, že jsem byl běhat, budu vědět ještě několik dní… bolí mě z toho totiž tak nějak úlně všechno :D Tož tak.