Odjezd z Prahy klapnul v pátek nadmíru výtečně, díky dálnici jsme ve Strakách coby dup a na startu zabíráme i luxusní místo ve stínu. Což má v tomto počasí ještě větší cenu než benzín v Rusku. Vybalíme věci a jdeme se svézt, v mém případě jde hlavně o test první vlny, zda je při mém ponoru průjezdná – naštěstí jo :-) Kuba si jde zajezdit na singlu, aby se na něm taky po dlouhé době svezl, a pak už nás čeká ubytovávací proces.

Dědu ubytováváme v chatce, v autě stavím postel a taky se snažíme monetizovat stavbu stanu pro Vojtu s Naty, ale marně. Tak jim holt to spaní připravujeme zadarmo… :-) Mezi tím se ovšem vydávám do místního občerstvení, kde zakládám účen se šťastným číslem 7 a hlavně se pobavím nad cedulí nabízející vína. Je tam napsáno naprosto na rovinu – luxusní. A tak to má bejt, dneska jsou lidi zbytečně skromný a tak by si tady ani lecko nemusel uvědomit, jaké že kvalitní víno si tady kupuje.

Večer probíhá večírek (jaké to překvapení), během kterého příjíždí Evžen, se kterým cestuje Vojta s Naty. Neustále jim říkám, že by se měli díky této zkušenosti připojit do FB skupiny Cestujeme pomalu a starými stroji, ale nějak se jim nechce :-) Balím to asi v jednu, vedro je fakt zničující. U auta zjišťuji, že se Kuba stragicky rozmístil po celé dece (spíme venku, je tam o fous chladněji než v autě), takže jdu spát do auta.

Ráno přijíždí Martina, která to Kubovi neprozřetelně slíbila, když bude mít na vízo jenom jednu dvojku. To sice neklaplo, ale i tak na den dorazila, za což jsme byli rádi. Ona již méně, protože v tomhle vedru se někam vláčet – to se nechce nikomu… Na vodu jde první Kuba, ale má celkem vysoké číslo, takže není třeba panikařit a vstávat moc brzy. V první jízdě Kubovi napsali jednu kuli, ale ve druhé měl jenom dva šťouchy. Takže dobrý. No a zvolna se dostáváme k rozklíčování záhad v titulku. Po kajakářích totiž nastupují singlířky a pak debly.

Protože mi Vítek dal na závody košem, řešil jsem, s kým bych si debla zajel. Neměl jsem pochopitelně malé cíle, takže jsem nakonec překecal Evžena. Ten se sice zdráhal, a to až doslova do poslední chvíle (viz fotka – všichni deblíři už spořádaně deblují, jenom Evžen si to furt rozmejšlí… :D ), ale nakonec to klaplo. Občas ho taktně chodím upozornit na nadcházející soutěž C2, ale prý je to v pohodě, času dost. V momentě, kdy startují singlířky, kterých není úplně moc, objednává si Evžen guláš. Na mé nesmělé upozornění, že to asi nestihne dojíst, překvapeně vzhlédne od tácku s gulášem s tím, že na toho debla tak nějak zapomněl. Ale je to profík, start nakonec dáváme, byť ani nestíháme zevlovat u fotobuňky :-) Nejvtipnější na tom ovšem je, že když se blížil čas druhé jízdy a první singlířky se vydaly na trať, tak Evžen z legrace pronesl, že by si teda měl objednat guláš. No a Cabík dlející zrovna u bufetu mu ho objednal. A jak to pak Evženovi jelo! A nebo, že by to nebylo z legrace? Samé otázky…

Zatímco první jízda je taková oťukávací, a to obrazně i doslova, protože oboucháme každou tyčku, kterou potkáme, tak druhá jízda připomíná symfonii. Ladně se proplétáme lesem branek, dokonce se několikrát akčně zakloním (což není zas až takové umění, ale v našem je věku je frajeřina ta druhá fáze: narovnat se… naštěstí se daří oba procesy), takže dojíždíme na fantastickém šestém místě. Co je ovšem vůbec nejlepší, že nás počítají do kategorie veteráni mladší, což je pro mě jako pro veterána opravdu pocta. Navíc následně zjišťujeme, že jsme v kategorii jediní, takže první místo je naše!

Je totiž prima pobývat s mladými lidmi, na jedné lodi obzvlášť. Vůbec si myslím, že jsme se dobře doplňovali – já do jízdy vnesl stařeckou moudrost a rozvahu, Evžen zase mladou dravost a energi. No, aby ne, po těch guláších… Vojta s Kubou nás na deblu v první jízdě zajíždějí, ale na naší druhou reagovat nedokáží. No, nevěšte hlavu, mládeži, máte to před sebou a jednou zajedete i takové bardy, jako jsme my :-)

Program se za sílícího vedra přesouvá do své druhé poloviny, což obnáší kategorii C1 muži. Tam startujeme všichni tři, Kuba naštěstí až na chvostu, takže ho stíhám v pohodě zašprajdovat. Nejede se špatně, i když ze začátku je to teda spíš gondoliérství než kanoistika a za třetí povodou se málem v první jízdě zvrhnu o šutr, když o něj zakopnu pádlem, ale lepší už to asi nebude…

Po vyhlášení, na kterém Evžen takřka nesleze z pódia, neboť se umístil i na kajaku, přichází na řadu pivní/limonádový závod. Kofolu pro mádež letos nahrazuje mangová limonáda a řada závodníků bude na tuto lahodnou chuť ještě dlouho vzpomínat :-) Kuba bojuje se vší vervou, a i když po startu nemůže přijít limče moc na chuť, na vodě se rozhodně neztrácí a drží se v první půlce pelotonu. Po závodě sice něco říká o tom, že ta limonáda je pěkně hnusná a že mango už nechce ani vidět, ale za chvíli se vydává do stánku pro další limču, takže to tak hrozný asi nebude :-)

No a pak jdeme na řadu my, konzumenti piva. Stejně jako loni jsem zvolil paddleboard, protože soukat se do singla je při stavu mé fyzické schránky poněkud komplikované a navíc nejsem schopen po vystoupení hned běžet. Loni mi dělal parťáka Rychtoň, kterému jsem celkem stačil na vodě, ale ve vyprazdňování kelímku jsem dost silně zaostával. Letos teda jede taky na paddleboardu, ale berou to jako dvoukajak. No, sami cestou uznali, že to asi nebyl nejlepší nápad… :D

Po startu se mi daří neztratit moc času při pití a následně ani při pádlování. Tenhle závod má nespornou výhodou v tom, že na člověka čeká hned po té fyzicky náročné části zasloužené občerstvení :-) Výsledky nejsou důležité, končím asi 11. nebo 12., ale je to úplně jedno, hlavně, že jsme si to všichni užili.

V podvečer bereme s Kubou míč s cílem jít si zakopat na hříště do kempu, ale nakonec to končí tak, že si půjčujeme pálky na pinčes a míč si od nás na oplátku berou nějaký kluci. První set jsem vyhrál celkem jednoznačně, ale pak si Kuba začal zvykat na místní betonový stůl a navíc se moje vítězné míčky nějak záhadně nepočítaly, takže to nakonec celý vyhrál, ale podstatné je, že jsme si dobře zahráli. To samé se dá říci o večírku, kde Honzovi Piskáčkovi vysvětluji, že s jeho vysokým uměním se to moje hospodské primitivní hraní moc nepotkává a pokud si to máme užít, musí trochu snížit laťku. Což se daří a je z toho super hraní doplněné o hoboj (teda doufám, že to byl hoboj), chvíli byl i Ďoura na cajon a Kuba na basu.

Hrajeme dokonce i na přání, Táďa má myslím před sebou velkou muzikantskou budoucnost. Takhle rozzářený oči jsem na večírku už dlouho neviděl…

Neděle má výhodu v tom, že se v pondělí nejde do školy, takže nemusíme hrotit příjezd. V klidu si odjezdíme, zabalíme a v pozdním odpoledni se vydáváme domů. Jo, hezký to bylo, akorát jsem si v tom vedru říkal, jestli bude v říjnu zase taková kosa, jako loni… Tož tak.

* * *

Fotky fotili Vojta a Naty a Martina (ta od Daniela) :-)

O tom, že je pohár ve správných rukou svědčí i fakt, že svěřenci trenéra Filipa Pešána neměli ve vyřazovacích bojích lehkého soupeře, ale samé těžké váhy. Nejdřív poslali na dovolenou obhájce titulu z Brna, pak prolomili prokletí sedmých duelů a vyřadili probuzenou Spartu a ve finále přehráli zkušené “playoff borce” z Třince. Pardubice tak letos měly po delší době opět “pořádné” play off, v posledních dvou letech totiž prošly bez potíží do finále, kde to nedopadlo. 

Fanoušci jiných týmů se možná ušklíbají, že titul vyhrály hlavně miliony majitele Petra Dědka, ale jenom nákup drahých posil nic nevyhraje. Své by o tom mohli vyprávět třeba na Spartě… Poskládat mužstvo nacpané hvězdami tak, aby táhlo za jeden provaz, aby bojovalo a nehrálo jenom profesorský hokej, na který se hezky kouká a který moc nebolí, ale v play off je úplně k ničemu – to není tak lehké, jak se na první pohled zdá. Pešán to dokázal, byť mu nepochybně pomohly i dvě prohraná finále – dokážu si představit, že tohle byl pro tým ten motor, protože zažít tohle třikrát po sobě prostě nechceš… 

Kdybys měl vypíchnout nějaký faktor, který rozhodl o titulu, co by to bylo? 

Myslím, že není jeden konkrétní faktor, který o titulu rozhodl. Sešlo se toho víc dohromady:

Pardubice letos vyhrávaly zápasy, ve kterých nebyly lepší. Ale dokázaly to nějak umlátit. To v minulých sériích nebylo. Vloni proti Brnu i předloni proti Třince Pardubice v zápasech herně byly lepší, ale prohrály. Letos v sérii se Spartou i Třince byli častěji lepší soupeři, ale nakonec vyhrálo Dynamo. Pardubice se z minulých prohraných finále naučily, jak play off hrát. Že není důležitý být lepší, drtit a bušit celých 60 minut do soupeře… Hrát chytře, udeřit v pravou chvíli a vyhrát zápas…

Výborný brankář Roman Will. I v minulých letech chytal playoff skvěle. Ne že by v minulých letech nechytil nic navíc, ale letos „to zavřel“ ve chvíli, kdy to tým nejvíc potřeboval. Třetí zápas na Spartě – v prodloužení a nájezdech, sedmý zápas se Spartou vychytal nulu. V těchto chvílích se lámala série. V šestém utkání finále v Třinci při oslabení 3 na 5 chytil několik těžkých střel. Myslím, že letos byl Will klidnější, koncentrovanější.

Trenéři Pardubic koučovali. V minulých letech trenéři nijak, nebo jen minimálně reagovali na vývoj sérií, nebo jen utkání. Letos Pešán, Mlejnek a Kočí reagovali i třeba během jedný třetiny. Při špatně se vyvíjejícím utkání zamíchali sestavou. Do prvních dvou zápasů s Brnem poslali do brány Subban, když bylo třeba, rozhodili Červenku se Sedlákem…

Červenka, Sedlák. Tady asi není co dodat. Ofenzivu táhli oni a i když si je, hlavně ve finále, soupeři snažili hlídat, zařídili spoustu gólů.

Mimochodem to byl asi jediný problém Pardubic v playoff – ofenziva stála a padala na příspěvku těchto dvou hráčů. Občas se přidali i jiní hráči, ale příště by to chtělo rozložit do více útoků, ne jen mezi dva hráče.

Jan Mandát. Jeho gól poslal Dynamo v sedmém duelu se Spartou do finále. Přitom jeho kariéra byla před pár lety v troskách – po dopingovém nálezu makal na pile, hrál nižší soutěže v zámoří. Nemyslíš si, že mu tenhle pád paradoxně prospěl, že by jeho kariéra třeba nebyla dneska taková?

Madát si šáhnul na dno a určitě pro něj titul hodně znamená. Měl našláonuto do reprezentace, místo toho přišel průšvih a začátek od nuly. Těžko soudit, jak by se jeho kariéra vyvíjela, když by ten průšvih nepřišel. Fakt nevím…

Dědkovi se vyčítá, že rozjel finanční dostihy a přeplatil a do extraligy přetáhl špičkové hráče z evropských lig. Je to podle tebe pro extraligu přínos, nebo spíš na škodu, protože finančně slabší kluby nebudou moci těm nejbohatším konkurovat?

Nemyslím si, že by Dědek rozjel finanční dostihy. Už dávno před ním byli v Třinci a na Spartě hráči nadprůměrně placeni. Dědek se jen netajil tím, že hráče umí zaplatit. A jeho příchod do Pardubic je pro extraligu velkým přínosem. Bez něj by tady nebyli hráči jako Sedlák, Červenka v Pardubicích, Špaček a Chlapík na Spartě, Flek v Brně a další hvězdy. Hráli by ve Švýcarsku, Švédsku. Tihle hráči dělají extraligu kvalitnější a hrají tady jen proto, že do hokeje přišli bohatí majitelé, kteří je dokáží zaplatit.

Absolutně proto nechápu sprostý pořvávání na Dědka na stadionech. Ti „fanoušci“ by si měli uvědomit, že i díky Dědkovi v jejich klubech a v celý exralize hrají kvalitní hokejisté.

Pojďme se podívat na další týmy. Hodně lidí se rozplývalo nad Spartou, jak konečně hraje play off hokej. Jasně, otočila série s Kladnem i Plzní, zvládla klíčové duely, jenomže není to trochu málo? Jeden z nejbohatších klubů v soutěži a bojuje na krev s průměrným Kladnem? Plzni sice vyšla základní část, ale hodně jí držel Nick Malík v bráně navíc finančně je Strakův tým úplně někde jinde, než Sparta. Navíc mi přijde, že nebýt Filipa Chlapíka, který tým strhnul, radovali by se z postupu Haldaři? 

Sparta. Další těžká sezona. Semifinále je neúspěch, protože tým a ambice měli minimálně finálové. S odřenýma ušima přešli přes Kladno a Plzeň. V semifinále proti Pardubicím Sparta odehrála nejlepší zápasy v sezoně. Na druhou stranu půlka pardubickýho týmu měla během séri zdravotní problémy. Kdovíjak by série dopadla, když by ji Pardubice odehrály v plném zdraví.

Byla to ale skvělá série a myslím, že i předčila finále….

Sparta do toho do další sezony zase půjde. Respektovaný trenér Augusta, mluví se o příchodu obránce Gudase a veký zájem mají o útočníka Blümela. A když jsme nakousli ty platy, Sparta údajně nabízí Blümelovi tolik, že by byl suverénně nejlépe placeným hráčem extraligy.

Sparta úspěch, minimálně tedy finále, už nutně potřebuje. Posilovat ale budou i další favorité. Vedle Pardubic také Třinec a Brno. Nový majitel je na Kladně. Tam to asi nebude hned o titulových ambicíc, ale klidný střed tabulky a třeba atakování první čtyřky, proč ne?

Litvínov se podle předpokladů zachránil v baráži a následně se kolem rozjela opět velká debata. Jak bys navrhoval upravit sestup či postup do nejvyšší soutěže? 

Baráž. Za mě je správné, že se hraje. Rozdíly mezi extraligou a první ligou jsou velký a ať teda vítěz první ligy dokáže, že je lepší než extraligový barážista, a bude pro extraligu přínosem.

Litvínov ze celou minulou extraligovou sezonu vyhrál pouhých čtrnáct zápasů. Přesto pak v baráži bez větších problémů a celkem v klidu Jihlavu porazil.

A že má extraligový barážista výhodu v tom, že má klid na přípravu, kdežto vítěz první ligy jde do baráže unavený z prvoligovýho play off? Ale to je přece problém první ligy. Ať si to nalosují jinak. Teď hrají základní část jen dvakrát v týdnu.  Ať si tam tedy vloží nějaký další hrací dny. Play off pak začnou dříve a dříve ho také dohrají. A pak může vítěz mít před baráží delší čas na odpočinek.

Než změny v baráži bych zpřísnil podmínky na kvalitu extraligových stadionů. Už dlouho stávající podmínky nesplňují v Mladé Boleslavi a Litvínově. Diskutabilní je stadion v Olomouci. Hrají na výjimku, která se jim před každou sezonou obnovuje. Když mohli postavit nebo zrekonstruvat stadony v jiných městech, tak ať se snaží i v těchto klubech. Jihlava není nijak bohatý město, přesto defacto nový stadion postavili. Proč to nejde v mnohem bohatší Boleslavi nebo Olomouci?

Neplníš podmínky? Budeš platit pokutu, peníze půjdou třeba na mládežnický hokej v malých klubech. Nebo holt budeš muset hrát někde jinde. Nebo nebudeš hrát extraligu vůbec.

V tréninkových jízdách cizelují naši přední (ale i zadní) slalomáři a slalomářky na krásné trati na Vysočině optimální průjezdy a snaží se nic neponechat náhodě. Ovšem málokdo si uvědomí, že k tomu, aby mohli závodníci vyrazit na trať, je potřeba mravenčí, usilovná, náročná a vyčerpávající práce týmu organizátorů. A také oni musí být dobře připraveni, aby všechno fungovalo tak, jak má. Abychom si v tomto ohledu udělali trochu jasněji, zašli jsme za analytickým expertem Vlastimilem Protivodou, aby nám ze svého expertně-analytického pohledu umožnil nahlédnout do kabiny týmu pořadatelů – v jaké je formě, jak probíhá příprava a také co bude pro přípravu znamenat personální změna na nejvyšším postu.

Jaký máš z přípravy organizátorského týmu na první pohled dojem?

Tak určitě se všichni snaží, aby na Trnávku přijeli v optimální formě a kondici. Závody jsou za dva týdny a to už není o tom nabrat nějaké zásadní objemy, ale spíš se soustředit na detaily, jemně doladit jednotlivosti.

Na co by se organizátoři měli teď nejvíc zaměřit?

Za mně jednoznačně klíčovým prvkem v této finální fázi přípravy je rozpoznání zelené a červené barvy. To je naprostou alfou a omegou a je potřeba být v tomto ohledu připraven opravdu ne na 100, ale aspoň 120 procent. Záměna červené a zelené by se při stavbě trati mohla šeredně vymstít.

Jaké další dovednosti by měli organizátoři ještě v těch zbývajících dnech doladit?

Tak určitě bych vyzdvihl jízdu dvoukolákem. Naložit si ho židličkami, stolečky a slunečníky a jezdit někde po louce a ty židličky a stolečky a slunečníky tam ve zhruba dvacetimetrových rozestupech rozestavit a pak je zase posbírat. Dalším prubířským kamenem je práce se žebříkem a hlavně na žebříku. Postavit si někde žebřík, vylézt na něj a třeba deset minut na něm stát – to je podle mého názoru naprosto elementární záležitost, jejíž podcenění se může krutě vymstít.

Můžeš to nějak rozvést?

Když lezeš na žebřík, stoupáš i do vyšší nadmořské výšky. Znají to zejména horolezci, kteří při výstupu na velké vrcholy řeší aklimatizaci. Tady jde hlavně o to, aby si organismus zvyknul na opakované vylézání na žebřík a slézání dolů a dokázal se na tyhle změny tlaku adaptovat.

Napadá tě ještě něco?

Asi bych ještě zmínil práci s nožem, řezání provázků a jejich navazování.

Letos čeká organizační tým jedna celkem zásadní změna, za Kašpárka zaskočí na postu ředitele závodů Cabík. Jaký je tvůj názor jako experta?

Tak já si myslím, že se to na výkonu pořadatelského týmu nijak zásadně neprojeví. Ten mančaft je natolik zkušený a sehnaný, že každý zná svoji roli, zná celý ten systém a nějaký zásadní koučink není opravdu nutný, spíš jenom takové jemné dolaďování, abych tak řekl. Spíš mě v této souvislosti trápí jiná věc.

A o co jde?

Podívej se, během přípravy závodů je nutné vypít aspoň dvě bečky piva. A já mám strach, že prostě Cabík se bude muset víc věnovat té své nové funkci, než uvolňování bečky. Což vnímám jako problém, protože jeho přínos byl v tomto ohledu vždycky důležitý. A právě tady se ukáže síla pořadatelského mančaftu, jeho soudržnost a schopnost zaskočit jeden za druhého a převzít částečně i jeho roli, a v neposlední řadě půjde i o vyladění a načasování formy celého týmu. Každý musí vědět, proč na Trnávku přijel, kde je jeho místo a začít makat hned od první minuty, co se narazí. Myslet si, že je dost času a že to všechno doženu v sobotu večer, to by se mohlo šeredně vymstít.

Asi narážíš i na loňský incident s nedopitou bečkou…

Pochopitelně, a tuhle situaci jsme si taky loni rozebrali ve studiu i s elektronickou tužkou. Tady došlo k nepochopitelnému selhání i tak vesměs zkušených borců, jakými pořadatelé jsou. Po sobotní půlnoci prostě nemůžu narazit nový sud, tady je potřeba sáhnout k osvědčené defenzivní taktice – lahváče, rum nebo třeba víno…

Tak ti moc děkuji za rozhovor a hlavně analytické odborně-expertní názory a držme palce, ať to všechno dobře dopadne.

V pátek dorážíme s Kubou, Vítkem a dědou na parkoviště v ČK, kde máme sraz s Kájou. Ten nás odveze k Papouchovi, odkud se vydáváme na tréninkové splutí. Letos asi naposled, páč už jsme tak dobrý, že to nepotřebujeme :-) Na prezentaci dostáváme letošní čepice, opět krásný a praktický doplněk šatníku :-) Letos poprvé nebydlíme u Lenky, ale v penzionu ve městě, takže můžeme večer vyrazit do hospody. Což také úspěšně činíme poté, co dorazila většina účastníků zájezdu, Vojta s Naty přijeli přímo ke stolu :-)

Ráno je klasicky adrenalinové (alespoň tedy pro mě – jsem již sice postarší člověk, ale k flegmatickému přístupu to mám pořád dost daleko :D), což má tu výhodu, že se nemusím před startem nějak extra motivovat a nabuzovat na výkon :-) V Pískárně necháváme Kubovi paddleboard, my se vysazujeme v Rožmberku. Po příchodu na závodiště jednak zjišťuji, že letos závodí i pan prezident, takže mě nepřekvapuje, že potkávám Jéžu s rodinkou. Jakožto nejvyššímu řediteli všech vodáků mu adresuji stížnost na neakceptovatelné chování pořadatelů ve Strakonicích, kde nás v sobotu v časných ranních hodinách vyhodili z vyhřáté hospody na mráz :-) Jako závodníci přesi musíme mít odpovídající podmínky, abychom mohli podávat náležité výkony. Jéža slíbil, že si to vezme jako prioritu a zařadí to jako hlavní bod hned na následující schůzi :D Jsem rád, že máme tak zodpovědného předsedu :-)

Před startem nabíráme energii a cukry, pořizujeme tradiční fotku, kterou následně publikuji na instáč (viz foto, bez brýlí to jde těžko, ale naštěstí chlapci jsou dobře vychovaní a pomohou starému člověku v nouzi…), posloucháme Ládisův rapový příspěvek, když uzmul Šampusovi mikrofon (takže i Vojta, milovník rapu, si přišel na své :D ), a pak už se připravit a hurá na vodu.

Jak již bylo popsáno v úvodu, chtěl jsem se letos konečně dostat pod hranici dvě a půl hodiny. Z toho titulu jsem musel přehodnotit i svůj laxní přistup ke startu. Nejsem zrova příznivcem toho někde se mačkat a prodírat se dopředu, ale jak mi bylo vysvětleno, pomalým startem se dá ztratit poměrně hodně času. Naběhl jsem tedy akčně do vody, kus odpádloval v kleče (není to zas o tolik pomalejší a minimalizuje se riziko, že mě někdo sestřelí do vody). I když jsem navzdory předsevzetí na hladké vodě prakticky nic nenatrénoval, jde to celkem dobře. Co mě teda bolí nejvíc, jsou nohy, asi budu muset víc jezdit na inlinech :-)

Na Pískárnu dojíždím v použitelnějším stavu než loni a tím pádem se tam nezdržuji víc, než je nutné. Následuje nejotravnější část závodu před jezem ve Větřní. Teče to míň a míň a sil je taky míň a míň… Ale pak už se to zlomí a po drobné nervozitě u Papoucha (tady jsem vždycky plaval, tak co letos? Jo, bez ztráty kytičky!) se to zlomí a už se to blíží ke konci. Rechle, Lyra (tady teda plavu, zasekla se mi ploutev, naštěstí reflexy fungují, hned skáču na prkno a pokračuji, nicméně už jsem poučen zkušenějšími a příště průjezd necelé dva metry od pravého břehu) a finiš do cíle. A je to tam, 2:28 – můžu to jít oslavit :-)

Jako druhý dojíždí do cíle Vítek, který si tím zajistil i třetí místo mezi juniory. Za ním přijel Vojta, kterého už dojela větší část sjezdařů a kajakářů z Vyšáku a tak ztrácel čas čekáním na šlajsnách. Kluci měli slíbenou pizzu, pokud dají čas pod dvě a půl hodiny – no, nezdařilo se, další šance za rok :-) Ale rozumím tomu, že měli pomalejší prkna a chyběla jim ta kombinace letitých zkušeností a stařecké moudrosti, kterými disponuji já :-) „Pizzový“ limit se naopak daří prolomit Kubovi, který z Pískárny dojel pod hodinu dvacet, konkrétně za 1:18. Příští rok limit výrazně zvednu :-) Nečekal jsem, že se za rok zlepší o šest minut…

Odvážíme auto do penzionu a pak se vracíme zpět, abychom počkalli na vyhlášení. Celý proces trvá asi tak čtyři až pět piv, ale nakoneec se dočkáme. Vítek sen a stupních ani netvářil moc otráveně, což kvituji s povděkem :-)

Cestou z pivovarské zahrady se ještě s pánskou částí zájezdu zastavujeme v hospodě a já se pak vydávám na mejdan do pivovaru. Klacky z lesa jsem už nestihl, ale Akiu b.a. jo a bylo to parádní. Cestou k penzionu si užívám liduprázdný noční Krumlov a to je taková pěkná tečka za letošním KVM :-) Tak zase za rok. Tož tak :-)

Výsledky

Web KVM