Každý má ve svém životě určité milníky či přelomové body, které mu umožňují vidět věci z jiných úhlů a stran a v novém světle. Jmenujme například Ježíška alias rodiče, Mikuláše s čertem alias sousedé či kámoši… a tak by se dalo pokračovat. Já jsem se onehdá zasnil při vzpomínce na mládí a na svoje cesty do školky, jak jsme si vždycky dávali závody. Stačilo říct kouzelnou formulku „Dáme si?“ a už se běželo – k nejbližší lampě, rohu ulice či jinému cíli. Jednoho krásného dne, když jsem si na to vzpomněl (nejspíš při vedení vlastních dětí do školky), mi najednou došlo, že to všechno byl jenom velkolepý podvod, laciná vějička a průhledná zástěrka, která si rozhodně nekladla za cíl poměření aktuální fyzické kondice účastníků cesty do školky. Ne ne, jediným účelem tohoto podlého triku bylo dosáhnout co nejdřívě předškolního výchovně-vzdělávacího zařízení Hřibská.
Nicméně, jak praví známé úsloví – co se v mládí naučíš… takže dneska ráno, když jsem pospíchal na vlak a bylo žádoucí přemístění do školky maximálně urychlit a zefektivnit, neváhal jsem ani vteřinu a vytáhl léty prověřený trik: „Tak co kluci, dáme si závody támhle k tý popelnici?“