Odjezd z Prahy klapnul v pátek nadmíru výtečně, díky dálnici jsme ve Strakách coby dup a na startu zabíráme i luxusní místo ve stínu. Což má v tomto počasí ještě větší cenu než benzín v Rusku. Vybalíme věci a jdeme se svézt, v mém případě jde hlavně o test první vlny, zda je při mém ponoru průjezdná – naštěstí jo :-) Kuba si jde zajezdit na singlu, aby se na něm taky po dlouhé době svezl, a pak už nás čeká ubytovávací proces.

Dědu ubytováváme v chatce, v autě stavím postel a taky se snažíme monetizovat stavbu stanu pro Vojtu s Naty, ale marně. Tak jim holt to spaní připravujeme zadarmo… :-) Mezi tím se ovšem vydávám do místního občerstvení, kde zakládám účen se šťastným číslem 7 a hlavně se pobavím nad cedulí nabízející vína. Je tam napsáno naprosto na rovinu – luxusní. A tak to má bejt, dneska jsou lidi zbytečně skromný a tak by si tady ani lecko nemusel uvědomit, jaké že kvalitní víno si tady kupuje.

Večer probíhá večírek (jaké to překvapení), během kterého příjíždí Evžen, se kterým cestuje Vojta s Naty. Neustále jim říkám, že by se měli díky této zkušenosti připojit do FB skupiny Cestujeme pomalu a starými stroji, ale nějak se jim nechce :-) Balím to asi v jednu, vedro je fakt zničující. U auta zjišťuji, že se Kuba stragicky rozmístil po celé dece (spíme venku, je tam o fous chladněji než v autě), takže jdu spát do auta.

Ráno přijíždí Martina, která to Kubovi neprozřetelně slíbila, když bude mít na vízo jenom jednu dvojku. To sice neklaplo, ale i tak na den dorazila, za což jsme byli rádi. Ona již méně, protože v tomhle vedru se někam vláčet – to se nechce nikomu… Na vodu jde první Kuba, ale má celkem vysoké číslo, takže není třeba panikařit a vstávat moc brzy. V první jízdě Kubovi napsali jednu kuli, ale ve druhé měl jenom dva šťouchy. Takže dobrý. No a zvolna se dostáváme k rozklíčování záhad v titulku. Po kajakářích totiž nastupují singlířky a pak debly.

Protože mi Vítek dal na závody košem, řešil jsem, s kým bych si debla zajel. Neměl jsem pochopitelně malé cíle, takže jsem nakonec překecal Evžena. Ten se sice zdráhal, a to až doslova do poslední chvíle (viz fotka – všichni deblíři už spořádaně deblují, jenom Evžen si to furt rozmejšlí… :D ), ale nakonec to klaplo. Občas ho taktně chodím upozornit na nadcházející soutěž C2, ale prý je to v pohodě, času dost. V momentě, kdy startují singlířky, kterých není úplně moc, objednává si Evžen guláš. Na mé nesmělé upozornění, že to asi nestihne dojíst, překvapeně vzhlédne od tácku s gulášem s tím, že na toho debla tak nějak zapomněl. Ale je to profík, start nakonec dáváme, byť ani nestíháme zevlovat u fotobuňky :-) Nejvtipnější na tom ovšem je, že když se blížil čas druhé jízdy a první singlířky se vydaly na trať, tak Evžen z legrace pronesl, že by si teda měl objednat guláš. No a Cabík dlející zrovna u bufetu mu ho objednal. A jak to pak Evženovi jelo! A nebo, že by to nebylo z legrace? Samé otázky…

Zatímco první jízda je taková oťukávací, a to obrazně i doslova, protože oboucháme každou tyčku, kterou potkáme, tak druhá jízda připomíná symfonii. Ladně se proplétáme lesem branek, dokonce se několikrát akčně zakloním (což není zas až takové umění, ale v našem je věku je frajeřina ta druhá fáze: narovnat se… naštěstí se daří oba procesy), takže dojíždíme na fantastickém šestém místě. Co je ovšem vůbec nejlepší, že nás počítají do kategorie veteráni mladší, což je pro mě jako pro veterána opravdu pocta. Navíc následně zjišťujeme, že jsme v kategorii jediní, takže první místo je naše!

Je totiž prima pobývat s mladými lidmi, na jedné lodi obzvlášť. Vůbec si myslím, že jsme se dobře doplňovali – já do jízdy vnesl stařeckou moudrost a rozvahu, Evžen zase mladou dravost a energi. No, aby ne, po těch guláších… Vojta s Kubou nás na deblu v první jízdě zajíždějí, ale na naší druhou reagovat nedokáží. No, nevěšte hlavu, mládeži, máte to před sebou a jednou zajedete i takové bardy, jako jsme my :-)

Program se za sílícího vedra přesouvá do své druhé poloviny, což obnáší kategorii C1 muži. Tam startujeme všichni tři, Kuba naštěstí až na chvostu, takže ho stíhám v pohodě zašprajdovat. Nejede se špatně, i když ze začátku je to teda spíš gondoliérství než kanoistika a za třetí povodou se málem v první jízdě zvrhnu o šutr, když o něj zakopnu pádlem, ale lepší už to asi nebude…

Po vyhlášení, na kterém Evžen takřka nesleze z pódia, neboť se umístil i na kajaku, přichází na řadu pivní/limonádový závod. Kofolu pro mádež letos nahrazuje mangová limonáda a řada závodníků bude na tuto lahodnou chuť ještě dlouho vzpomínat :-) Kuba bojuje se vší vervou, a i když po startu nemůže přijít limče moc na chuť, na vodě se rozhodně neztrácí a drží se v první půlce pelotonu. Po závodě sice něco říká o tom, že ta limonáda je pěkně hnusná a že mango už nechce ani vidět, ale za chvíli se vydává do stánku pro další limču, takže to tak hrozný asi nebude :-)

No a pak jdeme na řadu my, konzumenti piva. Stejně jako loni jsem zvolil paddleboard, protože soukat se do singla je při stavu mé fyzické schránky poněkud komplikované a navíc nejsem schopen po vystoupení hned běžet. Loni mi dělal parťáka Rychtoň, kterému jsem celkem stačil na vodě, ale ve vyprazdňování kelímku jsem dost silně zaostával. Letos teda jede taky na paddleboardu, ale berou to jako dvoukajak. No, sami cestou uznali, že to asi nebyl nejlepší nápad… :D

Po startu se mi daří neztratit moc času při pití a následně ani při pádlování. Tenhle závod má nespornou výhodou v tom, že na člověka čeká hned po té fyzicky náročné části zasloužené občerstvení :-) Výsledky nejsou důležité, končím asi 11. nebo 12., ale je to úplně jedno, hlavně, že jsme si to všichni užili.

V podvečer bereme s Kubou míč s cílem jít si zakopat na hříště do kempu, ale nakonec to končí tak, že si půjčujeme pálky na pinčes a míč si od nás na oplátku berou nějaký kluci. První set jsem vyhrál celkem jednoznačně, ale pak si Kuba začal zvykat na místní betonový stůl a navíc se moje vítězné míčky nějak záhadně nepočítaly, takže to nakonec celý vyhrál, ale podstatné je, že jsme si dobře zahráli. To samé se dá říci o večírku, kde Honzovi Piskáčkovi vysvětluji, že s jeho vysokým uměním se to moje hospodské primitivní hraní moc nepotkává a pokud si to máme užít, musí trochu snížit laťku. Což se daří a je z toho super hraní doplněné o hoboj (teda doufám, že to byl hoboj), chvíli byl i Ďoura na cajon a Kuba na basu.

Hrajeme dokonce i na přání, Táďa má myslím před sebou velkou muzikantskou budoucnost. Takhle rozzářený oči jsem na večírku už dlouho neviděl…

Neděle má výhodu v tom, že se v pondělí nejde do školy, takže nemusíme hrotit příjezd. V klidu si odjezdíme, zabalíme a v pozdním odpoledni se vydáváme domů. Jo, hezký to bylo, akorát jsem si v tom vedru říkal, jestli bude v říjnu zase taková kosa, jako loni… Tož tak.

* * *

Fotky fotili Vojta a Naty a Martina (ta od Daniela) :-)

Po zaplacení startovného nafasujete poukázku na nápoj, kterou je vhodné proměnit na baru co nejdřív, protože co kdyby se třeba ztratila, že. A pivo tam mají dobré, Bernarda 11°.

Jezdí se v kategoriích hobby a profi a hlavní rozdíl je v tom, že profíci musí před cílem otočit takzvanou spinu – obrat o 360°. Kachny se chtěly také zúčastnit, ale pro ně tam žádná kategorie nebyla. Navíc neměly peníze na startovné. Tak už to v životě chodí…

Kuba jezdí za hobíky, neb by nebylo fér, aby se poměřoval s dospělými, kteří to navíc umí. Takže se poměřuje s dospělými, kteří v tom nejsou zas tak dobrý a handicap slabšího záběru dožene stabilitou a technikou.

Já se rozhodně neřadím mezi favority, neb mně krátké tratě nesvědčí a navíc nemám rád kontakt u bójek. Ale protože v každé jízdě někdo spadnul, nebo zlomil pádlo (velmi často kombinace obého), tak jsem se prodral až do finále, kde tuším taky někdo spadnul, takže jsem skončil na fantastickém třetím místě. Jedním z těch, kteří umožnili můj úspěch, byl i Vojta, který zlomil pádlo. Naštěstí půjčené.

To Kuba se vyřazovacími boji popral výrazně lépe a po postupu do finále si bezpečně dojel pro první místo. Zatímco loni vyhrál lahev sektu, kterou jsme od něj museli v rámci neohrožování mravní výchovy mládeže odkoupit (zadarmo ji dát překvappivě nechtěl), letos si domů odnesl pumpičku, kterou zrovna potřeboval na své nové kolo. Tož tak.

***

V pátek večer mě poněkud vypekla hospoda, protože když jsem se konečně po stavbě postele v autě, stanu a dalších aktivitách dostal k její návštěvě, tak zavřela.

Ráno vše klapne na jedničku, Olina s Tomášem doráží na čas a berou dědu do Žlebů na začátek vycházky, já v poklidu stíhám vlak z Nové Pece do Pěkné. Je krásně, navíc nikde ani noha. První člověk, kterého potkám od vystoupení z vlaku, je rybář na Lipně. A pak že se u nás nedá jet voda bez lidí :-)

Odpoledne doráží Martina, kterou Vítek tak dlouho přesvědčoval, že prostě musí jet, až jí nedalo a vyrazila. Po návratu dědy s Olinou a Tomášem zjišťujeme, že výlet byl trochu hardcore, asi nikoho nenapadlo si tu trasu pro jistotu projít, ale díky Tomášově pomoci to nakonec děda zdárně absolvoval, byť byl poněkud zničený a v bažiny pohltily jeho pláštěnku z kola. Ještě klika, že ne celé kolo.

Podvečer a večer strávíme dílem v hospodě a dílem u ohně, a ráno se pak vydáváme k domovu. Svůj úmysl zajet si zapádlovat do Vrbného přehodnocuji vzhledem ke klimatickým podmínkám, protože dost fouká a je celkem kosa. Snímek je tedy hlavně ilustrační a zachycuje náš rodinný kanystr, který s námi jezdí na vodu a různě na dovolené už asi tak padesát let. A je to stále fešák, že :-) Tož tak.

* * *

Ahoj Blanko, ty ses díky tomu, že Zdeněk patřil mezi „otce zakladatele“, účastnila dění kolem raftů a Trnávky od samého začátku. Jak na ty začátky vzpomínáš? 

Trávili jsme společně se Standou Hájkem, jeho rodinou, společnými přáteli a dětmi volné chvíle u vody i při výletech do přírody a když v roce 1992 Hájci pořídili raft a vyzvali Zdeňka aby s nimi začal závodit sklouzla jsem mezi raftaře i já. V roce 1995 Standu napadlo pořídit pro SK Stan klubová trička a já, jako výtvarnice jsem byla požádána o jejich návrh. Když SK Stan v roce 1997 pořádal první Trnávku vytvořila jsem i první trnávkovské (pořadatelské) tričko.

Ty seš autorkou motivů, které se každoročně tisknou na trnávkovská trička. Kdo přišel s nápadem dělat na Trnávku trička? Předpokládám, že jako výtvarnice jsi byla první na ráně v otázce, „kdo vymyslí, co na tom tričku bude“?

První trička na Trnávku v roce 1997 byla určena jen pro členy  pořádajícího oddílu SK Stan.  Zájem o ně a žádosti o jejich nákup z řad ostatních závodníků klub přiměl k rozhodnutí pro následující Trnávku připravit trička ve větším množství a nabídnout je na stánku. Zájemci si trička pořizovali jako upomínku na akci Raftový víkend Trnávka. Závody na Trnávce se staly populárními a pro každý další ročník jsem navrhla a připravila nový motiv pro tisk nebo korigovala Zdeňkův návrh u triček s upravenou fotografií. Inspirací pro mé motivy na grafiku byly většinou Zdeňkovy fotografie ze závodů zpracované jako kresba. Tiskové podklady plakátů i triček připravoval Zdeněk pravidelně každý rok.

Který z těch motivů, co jsi za ta léta navrhla, se ti nejvíc líbí?

Myslíš jako které své dítě máš radši? 

Ovlivnila nějak divoká voda tvojí tvorbu? Třeba jestli jsi sochám nezačala dělat třeba vlasy víc kudrnatější a zakroucenější á la peřeje nebo tak něco?

S divokou vodou jsem se setkala již dříve ale nedá se říct, že by jen ona ovlivnila mou tvorbu.  Měla jsem velké štěstí, že vedle loděnice našeho dětského vodáckého oddílu na Libeňském ostrově byl atelier ak. soch. Zdeňka Němečka. Tam jsem se připravovala na studium na UMPRUM a setkala se s jeho sochařskými díly zaměřenými  především  na sport. Jeho tvorba mne zaujala strohými tvary zachycující v jasných liniích pohyb i napětí.  

Co se ti vybaví, když se řekne Trnávka? 

Pobyt v Želivě na kanále u řvoucí vody, napětí závodů a večery u piva s přáteli.

Máš nějaký zajímavý zážitek z Trnávky, který by měl být zaznamenán pro příští generace? Nepočítám tedy Zdeňkovy procházky po nepovedené jízdě…

Ano, brouzdání dětí ve vypuštěném kanále po závodech, sdílení zážitků, předávání tradice vodního sportu dětem.

A na závěr ještě něco ve stylu Všechnopárty – Vystavuješ teď někde nějaká svá díla? 

Vystavuji pravidelně, trička na Trnávce, obrazy a sochy ve výstavních prostorách. Naposledy jsem vystavovala v loňském roce v Mníšku pod Brdy.

Méďo, pamatuješ si ještě na svojí první Trnávku, nebo to je již zahaleno ve vinném oparu?

Samozřejmě. Vzpomínám si, že jsme měli červený raft, do kterého byly všity nafukovací válce. Jenom dostat ho mokrý na břeh bylo poměrně obtížné. V závodech si s námi peřeje a různé prapodivné zábrany poradily hravě.

Bude nějaká pikantní, vtipná nebo prostě historka z Trnávky?

Co se stalo na Trnávce, zůstává na Trnávce. To je nepsané pravidlo. Možná bych mohl ale vzpomenout můj noční tanec u tyče. Ráno jsem se divil, proč mám tak odřené ruce. Ohledání místa vydalo pravdu. Tyč, u které jsem tančil, byl dřevěný hranol.

   Vyhrát Trnávku se nepovede každému. Mnozí borci celý život dřeli, pádlovali do úmoru a svá těla v posilovnách týrali, leč vítězství na raftové Trnávce jim nebylo souzeno. Ty se řadíš do skupiny prominentních vodáků, kteří se mohou vítězstvím na Trnávce pochlubit – klub je to stejně prestižní, jako mít prsten za vítězství ve Stanley Cupu. Popiš svou cestu na samotný vrchol raftingu – jakou jsi měl přípravu, na co jsi kladl největší důraz a případně nějaký tajný recept na úspěch?

Je pravda, že jsme s naší posádkou KV 125 Praha jednou Trnávku zcela ovládli. A zrovna to byl Evropský pohár. No, co už. Cesta k tomu byla poměrně drsná, protože jsme fakt celý rok dřeli jak na a nad kanálem v Tróji, tak na Hostivařské přehradě. Zjistili jsme totiž, že pokud máme sílu proudící vodu přepádlovat jakýmkoli směrem, stačí se pak závodě jenom vyhýbat tyčkám a jede to skoro samo.

Jaké máš vzpomínky na ten slavný šestkový závod?

Probudil jsem se asi půl hodiny před startem na stole u kiosku. Noční příprava byla tedy jednoznačně důkladná. Naštěstí jsem po prvním závodě (sprint – pozn. Fil) nemusel zvracet, jako někteří mladší členové posádky.

Jistě si vybavíš i ten následný večírek, který položil základ k reprodukované hudbě na Trnávce a v podstatě pomohl skupině Pod Altánem k cestě mezi českou hudební špičku.

Večírek byl jistě překrásný, jako každý, na kterém jsem osobně přítomný. Nicméně se od té doby ještě pár večírků odehrálo, tak mi to trochu splývá.

Pamatuji si, že po vyhlašování (nebo možná ještě před tím) jsi obcházel po areálu a nabízel z mnoha různých lahví kvalitní alkohol. Tyhle zásoby jsi vozil na závody běžně, nebo jsi něco tušil?

Měli jsme tehdy obchod s potravinami a pravděpodobně jsem omylem zapomněl vyložit nákup alkoholu v Praze. A jak se říká, štěstí přeje připraveným a náhoda neexistuje. Myslím, že jsme to zapili důkladně. Tehdy jsem ještě nepil pivo. To se mezitím obrátilo a rád si se všemi přiťuknu pěkně půllitrem.

Když jsme se dotkli té hudební stránky, jeden čas jezdila na závody slovenská kapela Laxké Féčko. Máš o nich nějaké informace?

O nich nevím nic. Ale nalezl jsem v archivu dvě CD s jejich repertoárem a přivezu je. Tak snad tam bude nějaký CD přehrávač a nějaký jejich hit si poslechneme.

Jak to vypadá s vaším, kdysi slavným a vyhlášeným, klubem KV125? Dorazí někdo z nich na Trnávku? Nebo snad bude moci nastupující generace traftařů tyhle opravdové legendy spatřit v peřejích na vlastní oči?  

Dorazím osobně na celý víkend, Fléga jenom na první noc. Kdo se ukáže další, uvidíme. Nicméně, na závod se nechystám, tak nějak se na to už necítím. 

Stando,vzpomeneš si, kdy tě poprvé napadlo udělat rafty na Trnávce? Byly u toho nějaký dohady ve smyslu “Je to moc těžký, nikdo tam nepojede…”?

Myšlenky a jejich proměnění ve skutek přišly v roce 1995, kdy Sokol Žižkov rekolaudoval zařízení staveniště na dočasnou ubytovnu a my se stali poměrně velkým pražským raftovým klubem. Na to, že jsme začali v šesti lidech v roce 1992 (Hájkovic rodina, Zdeněk Proks a Martin Lácha) jsme se docela rozrostli. a po přechodu raftingu od ČSK DV do SVoČR jsme chtěli i závody pořádat. Divoká voda pro slalomu na Trnávce a pro sjezdy na Kamenici se nám zdála více než dobrá.

Jaký byl ten první ročník? Tipuju, že pro řadu posádek byl terén na Trnávce asi pořádná výzva.

Rok 1997 byl premierou  samostatného závodu a hned velký úspěch: přes 70 posádek, VIP sprintu se zúčastnil Mirek Vladyka a posádky různých televizí a rozhlasových stanic např.Country radia. Až do konce tisíciletí účast vodáků na Trnávce stoupala. V roce 1998 – Cena CCS a o Pohár Humpolce startovalo 70 posádek R4, 6 posádek R6 a 13 posádek VIP. V roce 1999 REKORDNÍ ÚČAST – startovalo 70 mužských, 9 ženských posádek, k tomu 12 R6 a dokonce 18 posádek VIP včetně Marka Vašuta a posádky TV NOVA, která natáčela díl do pořadu “ pánský klub“, který se ovšem nikdy neodvysílal. Však také jen cen se rozdalo 47 v celkové hodnotě 200 000Kč – hlavní cenou byla plastová kanou MAKU. Od roku 2001 již počet posádek pomalu klesal, jak se vyvíjela vodácká společnost. Večery u ohně s kytarou vystřídaly večerní kapely.

V organizaci  a údržbě betonového koryta nastala změna v roce 2007, kdy si RK STAN dlouhodobě pronajal koryto od SK Žižkov.

Také hodnota závodů postupně stoupala a klesala s počty startujících lodí a podmínkami pro sport ve svazu či České republice. 

V roce 2016 na 20.ročníku již startovalo jen 26 mužských,8 ženských a 9 veteránských posádek, v roce 2025 za pomoci již 7mi kategorií pouze 29 člunů. Čas od času pozvednou mezinárodní úroveň závodů posádky z Japonska, Slovenska, Německa, i z Italie, jednou z Británie a Holandska.

Když se podíváš na ty Trnávky, co jsi řediteloval a připravoval – vybaví se ti něco mimořádného, třeba něco, co se muselo horko těžko hasit na poslední chvíli?

Když jsem připravoval první ročníky, dělal jsem přípravu jako na mistrovství světa – 4 stránky A4 se skupinami a rozpisy co kdo bude dělat. Dnes už nic takového není třeba, jen členů RK STAN podílejících se na organizaci ubývá.Já a Martin jsme přípravě vždy věnovali čas již od ledna, sháněli sponzory, například v roce 2005 nám Filip dohodil KENVELO, jindy MIlan Znamenáček své kamarády ze Sunnysoftu. Filip má také zásluhy na několika VIP posádkách, herci ze seriálu “ Proč bychom se netopili“ nebo Martin Písařík a další  zástupci kultury, firem, kamarádů, kteří se stali sponzory. 

Občas se stalo, že jsme při páteční kontrole našli poničené překážky a dnes již jezdíme s pilami, vrtačkami a vybavením na práci rovnou. Jindy zase při treninku spadly stromy z břehu do koryta a museli jsme rychle zasahovat. Měnily se podmínky s cateringem, zpočátku se staral p. Siblík, který vykonával i funkci správce, po jeho odchodu často zaskočil majitel Restaurace Na Kocandě, p. Mička. Letos slaví Kocanda 20 let provozu pod jeho vedením.

Tři body, která tě napadnou když se řekne Trnávka: 

• Starost
• Pýcha na raftové závody
• Válce a odřená kolena

Zážitků z Trnávky je za třicet let spousta, ale zůstaly ti nějaké z těch třiceti Trnávek z nějakého důvodu víc v paměti? 

• – Když jsme jezdili trenink a skákali poslední skok pozadu, zamáčkli mě háčci pěkně hluboko do vody
• – Když jsme stavěli závěrečný skok a svářeli v holinkách ve vodě, běhal mi mráz po zádech
• – Když slavil Jindra 40cátiny a domluvili jsme se, že si s ním každý vypije panáka
• – Když se večerní zábava zvrtla v bitvu s chleby z pekárny Adélka
• – Když jsem musel ve 3 hodiny ráno vytáhnout kapele aparaturu ze zásuvky, protože by jinak vůbec nešla spát
• – Když ráno po večerní zábavě byly ve stanu rozházené lavice a stoly, práce “ opravdového závodníka „Radečka
• – Když byly na závodech „holky Red Bulky

…a spousta dalších.

Díky za odpovědi a uvidíme se na Trnávce!

Honzo, ty jsi před 30. lety na první Trnávce nebyl – nebo se pletu? Mno jo, nebyl. ale hele mladej, svět tenkrát jinačí. tenkrát ses o akci dozvěděl klidně až 3 tejdny po tom, co proběhla. a místo ze socek v mobilu spíš od socek v hospodě. 

A dokážeš vydolovat z paměti, kdy bylo na Trnávce tvoje poprvé? Nejseš trochu moc zvědavej, mladej? Jo, aha, ty myslíš „tohle poprvé“… No to bylo buď 2003 nebo 2004. Ale zřejmě  to byl skvělej mejdan, páč jinak bych ti to řekl přesně.

Nejbizardnější zážitek z Trnávky? Tvojí svatbu tedy nepočítám…

Bizardní… když nebudu počítat ani slalomy Tunelteamu, tak druhé místo určitě obsadí chlebová bitva…

Třicet let je dlouhá doba. Žijí ještě někteří pamětníci tohoto raftového počinu? Budeme je moci na Trnávce vidět, popřípadě udělat si s nimi selfičko, zeptat se jich na jejich nejoblíbenější druh kaše či nejvíc sexy sestřičku v pečovatelském domě? 

Hele tak zrovna teďka ještě jo, ale tejden do startu je dlouhá doba, takže nedělejme účet bez hostinského, žejo… Podívej se na mě, ne? Vypadám skvěle, forma a tak, ale i když to nevypadá, tak už mám svoje roky, hochu… no a teď si vem, že v oddíle jsem nejmladší… takže jo, pár legend a veteránů na Trnávku určitě dorazí a ty, co udrží tužku, na podpisovku vyvezeme.

Pojďme teď k samotnému programu té letošní speciální Trnávky. Na co se mohou diváci a hlavně závodníci těšit? 

No jak bych to… všichni se můžou hlavně těšit, žejo. těšit se hlavně na to, že to bude zase Trnávka, jo. Třicet let je třicet let, to se neobejde bez nějakých slziček, vzpomínek, vody a lidí se srdíčkem, kteří kolem toho dlouho jsou. Nebudu tady slibovat nějaké zázraky, ale věřím, že kdo přijede, ten si tam svoje najde. Kdo hledá, ten přeci najde, ne? Bude to o atmosféře, o závodech, o setkání a taky o tom, že se člověk zase na chvíli vrátí k tomu, proč ho to všechno baví. My se na to připravíme, půjdeme do toho s pokorou a uvidíme, co ten víkend přinese… Jo, a taky bude stánek se zmrzlinou.

Pojďme se blíže podívat na závod legend. Jaká bude mít pravidla, čím se bude lišit od běžného závodu ČP?

Tak víš co, nechci to nějak zbytečně svazovat, prostě zelený dolu, červený nahoru, nějaká ta protivodná vlásenka a hlavně bacha na srdíčko…

Máš už potvrzená nějaká historicky zajímavá jména? 

Tak určitě. V pátek zahrajou Pod Altánem a v sobotu Corebells. Zbytek mám někde v těch internetech. Jo, a osobně jsem mluvil s Alenkou, Eliškou, Petrou a Pavlínou rád bych viděl Martinu, přijede snad i Vilma, takže jo, bude to výzva.

Ještě mi na závěr prozraď, co bude na čepu za pivo? 

Kozel 11. A taky bude ten stánek se zmrzlinou.

Jako ať si každej pořídí zvíře, jaký chce, je to jeho boj, ale já bych si psa nepořídil primárně pro jeho socializační funkci. Představa, že budu znát řádově další desítky lidí, budu muset chodit ven, i když nechci, budu muset absolvovat množství „smalltalků“ s jinými majiteli čtyřnohých kámošů, řešit kam má nebo nemá pes běžet, co má čuchat nebo nečuchat, kdy má štěkat nebo neštěkat, myslet na to, že musím domů, protože pes – ne, fakt ne. Zlatá želva a Blackie :-)

Nicméně tenhle „plastikový kámoš, s nímž je radost pobývat“ vypadá fakt dobře. Kdyby to někoho zajímalo, mají ho třeba na Alze „za lidových“ 98.100,- kaček (večer objednáš, ráno… však to znáte…). Ale zase ušetříte za veterináře, poplatky, poničený nábytek a to žrádlo taky není zadarmo. Je tady jeden malý dovětek – pokud jste Stopařova průvodce po Galaxii nečetli, tak je dobré doplnit kompletní citaci týkající se reklamního oddělení společnosti Sirius Cybernetics Corporation:

Reklamní oddělení společnosti Sirius Cybernetics Corporation definuje robota jako „vašeho plastikového kámoše, s nímž je radost pobývat“. Stopařův průvodce po Galaxii definuje reklamní oddělení společnosti Sirius Cybernetics Corporation jako „bandu nemyslících pitomců, co půjdou první ke zdi, až nastane revoluce,“ a v poznámce dodává, že vydavatelé hledají zájemce o místo dopisovatele v oboru robotiky. Zvláštní je, že jisté vydání Galaktické encyklopedie, které k nám šťastnou náhodou propadlo časovou trhlinou z doby ode dneška za tisíc let, definuje reklamní oddělení společnosti Sirius Cybernetics Corporation jako „bandu nemyslících pitomců, co šli první ke zdi, když nastala revoluce“.