Když si naplánuješ víkend na Soumaráku tři čtvrtě roku dopředu tak dobře, že sice nikdo nemůže, v řece není dost vody, ale počasí je naprosto luxusní, potkáš tam kámoše z vody, zahraješ večer u ohně začínajícím vodáků těch pár dětských písniček, co máš ve zpěvníku pro chvíle, když ti ve tři ráno na mejdanu dojde inspirace a nakonec si dáš večírek s harmonikou a klarinetem.
Letošní jaro vodákům moc nepřeje a nezachránily to ani deště v minulém týdnu. Přesto na Soumarák vyrážíme s Vojtou, Kubou a Naty i s loděmi a vizí, že by se mohlo dát jet z Pěkné na Lipno. Po příjezdu do kempu je mi však hned jasné, že to možná nějak sjízdné bude, ale bude to dost opruz. Vítězí tedy naše lenost a tím, že nemusíme na vodu, se nám otvírá spousta krásných možností, jak s víkendem naložit.
Stavíme stan, v autě buduji postel a pak si na chvíli sedáme k ohni. Spát jdu s velmi příjemným pocitem, že se ráno nikam nejede, takže se nemusí brzy vstávat. Abych byl upřímný – tenhle pocit je fakt super 🙂
Ráno nás budí krásný den, obloha bez mráčku, pod stromy, kde stanujeme, je příjemný chládek, mimo stromy ale sluníčko pořádně připaluje. K snídani vařím vločkovou kaši a když dopiju kafe, nastává čas jít něco dělat. Naty si zkouší kajak a jde jí to. Ke svému překvapení potkávám u vody Rychtoně s rodinkou. Přisedám si na kus drbu, dostávám krásně vychlazené pivo – a co člověku chybí? Maximálně tak další pivo 😀
Dáváme oběd a po zastávce na střelnici u bunkru vyrážíme do Dobré k Němečkům. Kuba zůstává v autě, kde následně prospí půlku odpoledne. Procházka je to mimořádně povedená, zejména, když se nám u Němečků daří obsadit stůl se slunečníkem.
Chvíli po nás doráží Rychtoň s rodinkou a Ditou. Pivo krásně chladí, řeči plynou, čas se líně vleče… tyhle chvíle by měly být pokud možno furt 🙂 Nakonec nám ale nezbývá, než se s těžkým srdcem zvednout, a vyrazit zpět do kempu. Čeká na nás návštěva restaurace a večírek, Naty si ještě před tím dává další lekci pádlování.
Cestou do občerstvovny volá Dundee, že dorazil s Terkou. Takže máme parťáky na hudební večírek 🙂 V hospodě neberou karty, což je takový místní zvyk, se kterým prostě člověk tak nějak úplně moc nepočítá… Naštěstí se nám daří vyjít s hotovostí, přežít hrozící nedostatek piva a ještě zbylo páár drobáků na nedělní zmrzku. K ohni přicházejí sousedé s malými dětmi, kterým hrajeme dětské písně. Jo, proutek je třeba ohýbat, dokud je mladý, a pokud si děti ke kráse táboření, ohýnků a přičuchnou co nejdřív, je šance, že jim to pod kůží zůstane… No a pak se už hraje, a zpívá, a pije… Jo, moc fajn to bylo! Jenom doufám, že příště pojedeme jako rodina kompletní, letos to bohužel nešlo, protože P=D… Tož tak.
