„Když máš strach, aby si náhodou děti nějak neublížily, zrakvi si je sám.“ (Stará lidová moudrost ze Strakonicka). Do Strakonic jsme se samozřejmě těšili (jsem se těšil), počasí vyšlo, vody bylo pomálu, ale furt to ještě šlo, a tak nějak to vypadalo, že to budou krásné závody, kde si to konečně rodinně dáme v deblech. Ďábel se ovšem skrývá v detailech, u nás v tomto případě v zeleném čaji. Leč nepředbíhejme.
Všechno v pátek začalo naprosto obvykle. Já jsem byl na nervy, že něco doma zapomeneme a nestihneme odjet včas, nicméně všechno bylo v cajku a tak jsem si v brzném odpoledni mohl dát ve Strakonicích své zasloužené první pivo. Mimochodem – ta dálnice je fakt super…
Večer se konal večírek, jak taky jinak. Pořídil jsem z něj tuto krásnou a vysoce uměleckou fotografii. A zvolna se dostáváme k Vítkovi a čaji, ale ještě vydržte.
Začalo to celé zcela nevinně. Ráno jsem si uvařil zelený čaj, abych si mohl v horkém dni vychutnávat jeho lahodně nahořklou příchuť. No, zhořknul mi celkem rychle. Když totiž máte ešus s vařícím čajem, tak řešíte, kam s ním, aby do něj někdo nekopl a neopařil se. Dal jsem ho tedy pod auto. Jenomže evidentně ne dost hluboko, takže když přišel Vítek k autu, aby se převlékl na první jízdu, neomylně kopl do ešusu a opařil si nohu…
Půlu první jízdy ještě Vítek nějak vydržel, konec už nestál za nic a pak už jenom strávil celý den chlazením nohy a sledováním VC Rakouska formule 1. V neděli ráno pak vyrazil busem k domovu… Místo v deblu jsem výhodně zpeněžil Evženovi s Tomášem – myslím, že druhou jízdu dokonce dojeli do cíle :-)
Zlatým hřebem letních Strakonic je pochopitelně kofolovo/pivní závod. O výsledek jde pochopitelně až v poslední řadě – kromě rozdílů v plavidlech zde jsou i značné rozdíly věkové, například Kuba závodil s Vojtou… :-) Ale bylo to krásné, závodníci ze sebe vydali vše, jak se sluší i patří.
