Člověk by si měl dávat nějaké cíle a ty následně plnit. Alespoň nám to furt dokola cpou všichni ti koučové pro lepší životy. Tak jsem si řekl, že se tím jednou zkusím řídit, a co jsem předsevzal, to jsem i splnil. Na Kamenici jsem jel sám s tím, že si užiju super vodu (=zandám nějaký ty lajny), dva večírky, projdu se kolem řeky, vypiju nějaké to pivo a vyčistím si hlavu. A mentální kouč by nad mým přístupem zahýkal blahem, protože jsem si všechny vytyčené cíle splnil. A tak to má být :-)
V pátek odpoledne je v kempu na Paraplíčku ještě takřka beznožno (jako že tam není skoro ani noha) a tak si můžu vybrat plac na auto, dát si do řeky chladit pivo a jít postavit postel. Když bydlím, vyrážím do hospody ve Spálově, tam ale mají jenom do šesti. Jak druhý den zjišťuji, stejně tam mají Staropramen, takže není nejmenší důvod tento podnik navštěvovat, pokud tedy člověk vyloženě neumírá žízní.
Vydávám se tedy směrem do civilizace a v Železném Brodě zachraňuje situaci hospoda u fotbalového stadionu (teda nevím, jestli se ještě říká stadion, nebo už je to aréna, jak je dneska moderní, i když tady bych to tipnul spíš na stadion :-) ). Fajn týpek mi natočil Skaláka z pivovaru Rohozec, takžce v podstatě lokální značka, a dobrý to bylo. Vyslechnu od vedlejšího stolu kus debaty o zítřejším mači místních nadějí a vyrazím zpátky do kempu.
V kempu se domlouvám s partičkou skautů, že se s nima vyvezu do Jesenného a sjedu s nima jednu jízdu. Večer probíhá klasický vodácký večírek (co taky jiného, že), krásně jsme si s Bobem zahráli.
Na vodu jdeme pod prvním jezem v Jesenném. První peřej raději přenáším, nejsem si jist, jestli je tam na flosny dost vody a nechci se pomlátit o kameny hned na začátku. Zbytek jízdy do Spálova probíhá v pohodě, jenom mě asi dvakrát sundá ploutev zaseknutá na mělčím místě o kámen. Otočím to ještě dvakrát, jednou se vyvezu se sjezdaři z Mýta a taky dojde na Arrivu. Tentokrát jede fajn průvodčí, není jako ta kolegyně, co nás předloni nepustila do vlaku. Potkám se s ním v sobotu ještě dvakrát :-)
Poslední jízdu protáhnu na Paraplíčko a mám to tak akorát, abych chytil vlak do Návarova. Naštěstí si udržuji v autě vzorný pořádek, takže zbytečně nemarním čas hledáním potřebného kusu oblečení.
Závody sjezdařů už nestíhám, ale to mi náladu zkazit nemůže. Podpořím místní restauraci nákupem piva a pak to beru podél vody do Jesenného. Na Tobogánu koukám, jak mají plasťáci vychytaný správný nájezd – nejdřív se chytí do proudu vlevo, pak traverznou do pidivracáku napravo a odtud Tobogán bez problémů sjedou. V Jesenném je kousek od nádraží Konzum, což mě vede k mylnému závěru, že si tady koupím mléko, které jsem nechal doma. No, nekoupím, protože mají hlavně pivo (které si teda taky kupuju), ale nakonec koupím, protože pan majitel bydlí naproti a neváhá skočit domů (bydlí naproti) a donést mi lahev mléka ze své lednice. Dobří lidé ještě žijí, navíc za mléko nic nechce, takže mu v kasičce vedle peněz za pivo nechávám taky dýško za mléko.
Večer proběhne další večírek a v neděli se probouzím do počasí o něco horšího, než v sobotu. Ale dokud na sebe člověk nenandavá zmrzlý neopren, je to furt ještě v pohodě, takže žádný drama a jdeme na to. Sešoupnu to dvakrát, na Paraplíčku se pozdravím s Jardou Kašparem, zabalím auto a vyrazím k domovu. V Praze po vystoupení z auta zjišťuji, že asi není na těle sval, co by mě nebolel, ale to se rozchodí… Bylo to super a za rok zase :-) Tož tak.
