Páteční prosluněné odpoledne si vyloženě říkalo o to, abych ho prožil skutečně naplno a zbytečně neproflákal ani minutu. To se mi myslím podařilo skutečně dokonale, stihnul jsem toho celkem dost. Ovšem během podvečera vyplavaly na povrch skutečnosti, které si jako rodič za rámeček rozhodně nedám a které mohou mít opravdu závažné dopady na našeho nejmladšího potomka.
Vítek štípal doma dřevo, Vojta vyrazil s Naty na Matějskou, takže jsem se ke Keltovi vydal na inlajnech jenom s Kubou. Byl na mě hodný, moc mi neujížděl a občas na mě i počkal :D U Kelta je živo, ale volný stůl si vyloženě říká o naši přítomnost. Za chvíli k nám přisedají Seidlíci s Fílou, kteří vyrazili na stezku se stejným cílem, jako my :-) Tomáš při placení zapomíná, že se už není v Ománu a nemusí se ve společnosti poměřovat s ropnými šejky, takže za chvíli běží do bufetu zpět pro zapomenuté peníze :-) Dostáváme se s Alenou k zajímavému společnému zjištění, že jsme našim dětem zatajili existenci Matějské pouti. Ošem vzápětí na povrch vyplují ještě mnohem dramatičtější skutečnosti.
Kuba totiž nikdy nebyl na pouti, ani na té v Modřanech, ale hlavně vůbec neví, co to jsou autíčka – myslím ta elektrická, jak jezdí po ohraničené ploše a bourají do sebe. Chodili jsme tam s Vojtou a Vítkem, jenomže jak šel čas, tak přibylo povinností a ubylo času, takže jsme kolem jenom projeli cestou z nějakého tréninku, a na návštěvu s Kubou nikdy nedošlo. Což beru jako věc skutečně vážnou, kterou je třeba řešit, dokud je čas. Takže, až přijede pouť, vyrazíme na autíčka! Nemohu dopustit, aby se Kuba ve zralém věku musel následkem tohoto autodromového deficitu musel uchýlit do péče předních specialistů na traumata z děství…
Protože Vítek dostal jako jeden z benefitů za práci v našem domácím dřevozpracujícím průmyslu návštěvu pizzerie, uskutečňujeme to po návratu od Kelta.
Není myslím nutné dodávat další komentář, chutnalo mu :-)
No a doma si ještě dáváme s Kubou pohodu u Lucifera. Tož tak.