Prodloužený víkend v Dobré

Stožec O víkendu jsme byli U Němečků v Dobré na Šumavě a bylo to príma. Kromě nás tam v podstatě nikdo nebyl, hospodu jsme měli pro sebe, celej barák v podstatě taky, počasí bylo na říjen velmi slušné, čepované Starobrno výborné, dětičky spaly bez problémů – prostě pohoda. Bohužel nemohla jet Klára s rodinkou, neb jí ve středu večer ochořel Ríša, což jí upřímně naštvalo, což chápu. Ale to se bohužel stává…

Fotéčky

Počasí slibovalo na víkend velmi mizerné počasí, takže jsme se mohli těšit na velmi příjemné vysedávání v hospodě, zatímco venku by se ženili čerti, ale nakonec to naštěstí až takto nedopadlo. Naše rodinka se z Prahy vypakovala v neuvěřitelném časovém rekordu, což bylo prý zapříčiněno tím, že jsem nebalil já, ale Martina a Vojtíška zabavovala babička. Ta nám dokonce napekla na cestu buchty, což bylo naprosto dokonalý. Každopádně opouštíme Prahu v čase, který jsme si před tím určili, což se nám poměrně dlouho nestalo, mě myslím za celý můj život.
Cesta ubíhá v pohodě až k Nové hospodě, kde je pěkná nová křižovatka a kde zapomínám uhnout na Strakonice. Mám totiž takovou úchylku, že na Soumarák jezdím zásadně přes Strakonice a zpátky přes Prachatice a Písek. No nic, říkal jsem si, hlavně zachovat klid. Pro jednou to vezmu v opačném gardu.
V Písku se mi podařilo trefit správnou odbočku a pak se již probíjíme okreskama. Mám z toho asi tak stejný pocit, jako bych pádloval nalevo nebo psal levou rukou – absolutně to nikde nemůžu poznat a furt mám dojem, že jedeme v protisměru. Prekérní situaci ještě komplikuje objížďka, ale nakonec se nám daří bez úhony dosáhnout Dobré.
Zde již vegetují Novákovic a pan hospodský nám sděluje, že musí naléhavě na noc odjet, že s námi vlastně nepočítal, páč to bylo nějak blbě zapsané v kalendáři a že tedy máme zůstat v hospodě sami a pokud možno si průběžně zapisovat naší útratu. No, nám to vůbec nevadí a pochopitelně tohoto dobrodiní nezneužíváme.
Ubytováváme se v pokoji a Vojta kupodivu bez nějakých zásadních problémů usíná. Během večera ještě doráží jeden domorodec, kterého nejdřív váhám pustit dovnitř, ale nakonec se ukazuje, že je zde opravdu jako doma. Půjčuji si místní kytaru, ale bohužel nemám zpěvník, takže je to vzhledem k mému pokročilému stádiu zapomnětlivosti textů a hlavně akordů dost tristní záležitost. No, alespoň jdeme relativně brzo spát 🙂

V pátek ráno pak tradičně brzo vstáváme a v prázdné hospodě si děláme snídani. Po chvíli se objevuje syn majitele, který nestačí koukat, co tu jeho táta vyrobil za anarchii 🙂 No ale nás nevyhazují, což je hlavní. Jelikož se dnes očekává extrémně ohavné počasí, volíme dopoledne výlet do nedalekých Volar za účelem návštěvy wc, shopingu, obhlídky zavřeného muzea, vychrupání Vojty, návštěvy hračkářství a prozkoumání nádraží. Kája měla kliku, jel i jeden vlak 🙂

Po návratu dáváme oběd a odpoledne se vydáváme na procházku směr Stožecká kaple. Podzim nádherně zbarvil listnatou část okolních hvozdů, takže je pořád na co koukat. Bohužel se ale postupně dává do deště, který namísto ustávání nabírá na intenzitě. Pravidlo, že všechno zlé je k něčemu dobré, platí i zde, takže přicházím k objevnému zjištěním, že fotit za deště korunu stromu stojíce pod ním je blbost, neboť objektiv je neustále atakován kapkami deště. Dobíhám ostatní, kteří se mi vzdálili během mých fotografických experimentů, a pokračujeme dále. K cíli ovšem nedocházíme z celkem prozaických důvodů – jedna leje jako z konve a jednak jsme přešli odbočku. No, alespoň si nemusíme zoufat, že sedíme celý den v hospodě, když venku tak krásně prší…

Večer se po uspání dětí opět slézáme v restauraci a za konzumace všelijakých nápojů vyčkáváme příjezdu Dandyho s Juju. Ti nakonec ve zdraví dorážejí, takže jim pomáháme s Jardou vynosit věci z auta a Dandy se pak snaží uspat Juju. To se mu moc nedaří, ale navzdory této skutečnosti se zjevuje chvíli před půlnocí dole v hospodě, kde si dáváme ještě nějaké to pivko a klábosíme. Když se mě Martina pak ptala, jak se má Anita, musel jsem jí po pravdě odpovědět, že nevím. „Bavili jsme se pouze o dětech,“upřesnil jsem na vysvětlenou.

Sobota náleží kolistickému výletu pro Kolmany a Dandyovi, Novákovic dávají přednost pěší turistice. Po několikerém vrácení pro zapomenuté věci se nám konečně daří vyrazit směr Pec. Počasí je ucházející, občas spadne pár kapek, ale jinak je dobře, nefouká nijak extra a ani není kosa. Juju jede v sedačce, Vojta si vegetí ve vozíku, což mu zejména za drobných přepršek závidíme. Cestou se musíme vyrovnat s jedním terénním úsekem, kdy jdeme přes louku a pak podél trati nábližkou na asfaltku vedoucí do Pece ze Stožce. Chvílemi se Vojta i s vozíkem ocitá doslova na šikmé ploše, ale vše se nám daří v pohodě ustát a pak již uháníme rovinatou asfaltkou k Peci s vidinou příjemné restaurace. Jenomže první tři mají zavřeno a otevřeno mají až ve čtvrté. Je zde prázdno, Vojta uvítal možnost prolézt se a důkladně prozkoumat fotbáleV hospodě v Pecik, horní plexi se mu hodně líbilo, stejně tak i otáčecí tyče s barevnými panáčky. Sice zde nemají polévku, ale jinak produkují chutnou krmi, takže nakonec nelitujeme. Vojta dostává rovněž dobrý dlabanec, takže si nemůže stěžovat, že bychom ho nechali hladovět… Juju je po sem cestě v sedačce drobet nepřehřátá, eufemisticky řečeno, takže vcelku jednomyslně prochází idea umístit jí na cestu zpět do vozíku vedle Vojty.

Zpáteční cestu vedeme přes Černý kříž a Stožec, kde se Juju i Vojta probouzí, takže si nemusíme vyčítat návštěvu další hospody. Zde jsme hlavně na zákusek a kafíčko pro Martinu, kafčo pro Dandyho, zmrzku pro Juju no a já si dávám pivo – jsem totiž hrozně konzervativní a nesmělý člověk bez jakékoliv špetky invence, takže mi prostě jiná varianta ke konzumaci ani nezbývá… Navíc je pravdou, že dvě děti váží více než jedno a že se takto zatížený vozík už docela proveze. Takže musím doplnit energii, že. Výhodu má zatížení vozíku v tom, že si i při pohodovém výletu v klidném rodinném tempu po relativní rovince zamakám tak, jako bych jel někde sám na půl dne si pořádně zajezdit.

Ze Stožce je to do Dobré nějakých pět kiláků, takže pohodička. Po příjezdu k Němečkům se dětičky dávají do volného řádění v patře u pokojů. Lezou po schodech i po žebříkách, pouze Vojta si na tyto hrátky ještě musí nějakou dobu zajít chuť. Ale rozhodně se nenudí, objevuje o zeď opřenou valchu jakože dekoraci, se kterou udatně zápasí. Pak se mu taky hrozně líbí bafání mezi prkny od zábradlí, to je taškařice na hodně dlouho 🙂

V průběhu večera se nám adaří umísťovat ratolesti do postýlek a my se můžeme věnovat mejdanování. Konečně máme zpěvníky, takže si můžeme zabékat nějaké ty naše hity z mládí. No a po půlnoci toho máme už tak akorát a je nejvyšší čas jít za chrupkat děťátky. Ráno nás čeká tradiční vstávačka…

Martina a JujuNeděli vévodí krásné slunečné počasí, kterému ubírá na dokonalosti pouze foukající vítr. Ale Vojtovi ve vozíku je to šumák a Juju chvíli šlape a chvíli (tu delší chvíli, pozn.aut.) se nechá Dandym nést. Konáme výlet na Soumarák, Jarda s rodinkou se ale rozhodli vyrazit domů rovnou s tím, že se cestou někde zastaví na procházku a gábl v hospodě. Nakonec z toho byl jen ten gábl 🙂 My nakonec otáčíme pár metrů před soumarákem, neboť cesta je plná kořenů a pro Vojtu to není zrovna echt pohodlné. Ale na pěkné procházce to nic nemění 🙂

Balíme se, nakládáme vozy, dáváme si na rozloučenou zelňačku a vyrážíme k domovu. Bylo tu nádherně, myslím, že jsme založili novou tradici, určitě se sem vydáme někdy v únoru na běžky, sáňky a sjezdovky 🙂 No a pochopitelně na podzim, to je jasný 🙂 Tož tak.