Tož jsem v relativné ucházející duševní i tělesné svěžesti oslavil své letošní narozeniny, na další mejdan si budeme muset zase rok počkat. Po letech jsme se vydali na Soumarák a byl to dobrý nápad. Akce se povedla, počasí nám vyšlo, lilo jenom v neděli cestou domů. Bohužel jsme díky chorobám nejmladších účastníků mejdanu museli oželet Dandyho a Jardovo famílije.
Z Prahy jsme se vypakovali nějak po šesté, když jsem ještě zajel do servisu pro opravenou pneušku, kterou jsem bodnul ve čtvrtek. Od Martiny dostávám luxusní dort – jeden megavětrník, jehož osud se začne naplňovat u pumpy ve Vimperku. Leč nepředbíhejme.
Po startu z Modřan se posunujeme v koloně, která se rozpouští až na Zbraslavi, odkud je cesta již plynulá. Ve Vimperku na benzínce mi dochází pevná vůle a vydávám pokyn ke konzumaci větrníku. Je báječnej a je ho hodně, což je naprosto dokonalá kombinace 🙂
Kousek za Vimperkem bereme v lese nějaké dřevo na oheň a za pár kiláků jsme na Soumaráku. Kupodivu zde není tak nabito, jak jsem předpokládal, takže v pohodě nacházíme místo i s ohništěm. Několikrát jsme zde již na tomto fleku tábořili, takže mohu směle hovořit o „našem místě“.
Stavíme stany, vybalujeme věci, zapalujeme oheň a zábava může začít. Předvádím svou vynikající hru na kytaru, což, jak znalci vědí, je mimořádný kulturní zážitek. Někdy kolem půlnoci si k našemu ohni přisedají dva tatíci, jeden z nich notně v pondapilém stavu. Jsou ale hrozně milí, což nebývá v podobných případech pravidlem. Postupně se dozvídáme, že tady jsou v partě sedmi tatíků a asi patnácti dětí. Někdy kolem druhé to balíme a jdeme spát. O nějakou hodinku později mě budí Martina, že prý u ohně oxidují nějací pitomci a je třeba je vyhodit. Než se vyhrabu ze spacáku a ze stanu a zorientuji se v nepřehledné situaci, tak je už Skořepka (která spala u ohně) zmlátila na hromadu a vyhodila svépomocí. Já jsem už jenom zasypal hlínou potoky krve, abychom je ráno nerozšlapali a neumazali si boty, a mohl jít pokračovat ve spacím procesu.
Ráno je poněkud nehezky, chvílemi to vypadá na déšť. Po snídani si připravujeme věci a Martina se Skořepkou vyráží autem do Pece, odkud se přepraví zpět na Soumarák vlakem. Ve vlaku je již bude čekat Hanka, která se jím dopravuje z Budějc. Budou tedy ve vlaku tři.
My zatím zevlujeme, dojídáme megavětrník, dáváme si ve stánku nepříliš dobré kafe a řešíme zádrhel s lodí. V půjčovně totiž žádnou volnou nemají, situaci naštěstí zachraňuje kontakt na půjčovnu v Lenoře. Takže jsme zachráněni a po příjezdu děvčat můžeme vyrazit na vodu.
Pro začátek jede Mario s Hankou a Jana s Luborem, abychom minimalizovali případné ztráty na životech posádky Lubor – Mário. Po chvíli si ale sedají do lodi společně a jde jim to vcelku dobře. Cestou předjíždíme asi tři partičky, které naštěstí jedou co pádlo pádlo mine, jinak je na vodě klídek. Vody moc nejni, ale vcelku se to dá jet i bez vystupování na mělčinách (teda pokud je člověk šikovnej, žejo, to se rozumí jaksi samo sebou).
U soutoku potkáváme tatíky s dětmi, kterým Martina dává pracovní název Mravenci. Hemží se totiž na břehu tak vehementně, že je dost obtížné je spočítat. Neustále něco kutají v písku a vypadají velmi spokojeně.
Plavba probíhá za pěkného a slunečného počasí až kousek nad Lipno, kde nás chytá drobný deštík. Ten ale není příliš prudký a nemá dlouhého trvání, takže na Lipno dojíždíme opět za bezdeští. Převlékáme se do suchého, navazujeme lodě a míříme do nedaleké hospody. Vždycky zde dobře vařili, ale letos mají nějakého špatného kuchaře. Porce jsou malé, řízky nedopečené, nenaklepané, nekořeněné, prostě pakárna. Při placení říkám servírce, že pokud nechtějí zkrachovat, tak by měli kuchaře okamžitě vyhodit, na což ona reaguje mnoha omluvami, až je nám jí líto. Přitom ona za to nemůže a jídlo nevařila…
Lubor veze mě a Mária na Soumarák, kde necháváme Mária zanecháváme s úkolem rozdělat a udržet oheň a vracíme se pro děvčata do Pece. Počasí nic moc, chvílemi prší dost vehementně. Naštěstí se během večera počasí relativně umoudřuje a tak se můžeme opět slézt u ohénku. Máme toho ale všichni tak nějak dost, po dnešním náročném programu, tak se jde vcelku brzy spát.
V noci prší a ani ráno není nejlépe, naštěstí na balení nám neprší. Vezu Hanku na nádraží, protože se jednak nevejde do vozu a druhak jede do Budějic. My ostatní se pak vydáváme na cestu k domovu. Ta probíhá za neustálého deště, nicméně se nám daří dosáhnou matičky měst bez úhony.
Zájezd na Soumarák byl co se týče počasí velmi vychytaný, měl jsem z toho dost obavy. Snad nám bude termínová listina závodů v raftingu milosrdná i v následujících letech a my se sem bude moci vrátit. A v hojnějším počtu 🙂 Tož tak.