Využili jsme s Vítkem ochotu Staníčků a na pár dní jeho jarních prázdnin jsme se vydali na jejich latifundie v lůně šumavské divočiny. Vzhledem k oblevě a dešťům to na nějaké extra zimní radovánky nebylo, ale jsem poměrně flexibilní, takže to bylo, jako obvykle, dost na pohodu.
Většina majitelů rekreačních nemovitostí se snaží rozšiřovat portfilio svých služeb a investují zejména do nejrůznějších wellness zařízení. Tady vsadili na žhavý trend posledních několika let, a to je otužování. Chodím se do potoka pod chatou osvěžit každé ráno, když tu jsme v létě, a v zimě jsem pochopitelně nemohl vyměknout a potok vynechat. Voda byla „vostrá jak žiletky“, chůze po zmrzlé trávě taky není nic extra příjemného, ale dal jsem to.
Po našem příjezdu ukazuje teploměr v chatě krásné tři stupně. Zatopíme v kamnech a dýcháme na teploměr, aby trochu povylezl. Moc se mu ze začátku nechce, ale nakonec se nechá přemluvit :-) Počasí je takové střídavé – intenzivní déšť střídá mrholení, občas na malou chvíli přestane pršet úplně. Vysvětluji Vítkovi význam veršů „Ve Špindlerově mlýně, překrásně je v zimě, když je zákaz vycházení“ z písničky Ivana Mládka a myslím, že jsme se dokázali naladit na podobnou vlnu :-)
V pondělí se navzdory souvislému dešti vydáváme po poledni do Srní na nákup pečiva s úmyslem omrknout následně vlčí výběh. Jenomže prodejna proslavená seriálem Policie Modrava funguje odpoledne jenom na aplikaci. Pověřuji Vítka jako příslušníka generace, která je s mobilem tak nějak srostlá, aby se toho ujal, ale nějak se to nedaří. Využíváme příchodu nějakých lidí a pronikáme s nimi do prodejny s tím, že appku vychytáme vevnitř v teple a v suchu. Jelikož to nějak furt nejde, fotím si z dlouhé chvíle aspoň plakát s hlavními protagonisty seriálu.
Zůstáváme v prodejně sami a jak zjišťujeme, bez appky se ven nedostaneme. Nakonec to zkouším nainstalovat já a pak už to jde celkem rychle. Vítek tvrdí, že je to kvůli omezení věku a taky proto, že prodejny Coop jsou primárně pro staré lidi na venkově, takže i ta appka je uživatelsky pojatá pro seniory. No, hlavně, že jsme nakoupili a dostali se ven :-) Jedeme k vlkům, ale výběh je zavřený, takže máme smůlu a jedeme zase zpátky na chatu.
Na chatě má majitel klobouk, který jsem si chtěl kdysi koupit v Austrálii (protože všichni znalci vědí, že australské klobouky jsou nejlepší), ale neměl jsem tehdy na něj prachy. Honza ho používá v létě jako pokrývku hlavy při slunečném počasí, když cválá po okolních loukách, aby zkontroloval, jak se mu pasou včely. Když o tom tak zpětně přemýšlím, tak si říkám, že jsem si nekoupením klobouku dost šlapal po štěstí. Jistě by si mě při výletu do divočiny povšiml nějaký scénárista, hledající inspiraci a tvář hlavního hrdiny, ošlehané drsnými severskými větry a hospodskými větráky (vzor Harmonika), pro nějaký westernový film.
Dějově bych si to představoval něco jako knížky Jacka Londona odehrávající se během zlaté horečky na Yukonu a Tenkrát na Západě. Děj na Yukonu by neměl být moc dlouhý, nerad bych dlouho natáčel v chladných podmínkách. Určitě by tam měl být sjezd nějaké divoké řeky na kánoi a taky nějaká zásadní hospodská píseň (něco mezi Slavíky z Madridu a Špinavými zády alias Žofínem), kterou bych zahrál v nějakém drsném baru a přivedl zdejší bandu drsných zálesáků, pobudů a budižkničemů ke kultuře. Protože jsme s Vítkem během deštivého počasí shlédli Komando s Arnoldem, došlo mi, že by tam neměla chybět ani nějaká pořádná střílečka – něco ve stylu „Bylo jich na mně dvacet. Bleskurychle jsem tasil své dva šestiraňáky a všechny jsem je postřílel.“ Dneska navíc jede dost ekologie a ochrana zvířat, takže by bylo fajn tam mít scénu, jak zachráním grizzliho před pytláky a odvedu ho do bezpečí. Jediné, co ještě nemám vymyšlené, je závěr. Ve westernech většinou hlavní hrdina odjíždí někam na koni. No, na koni jsem jel pořádně jenom v Egyptě a úplně fotogenický zážitek to teda nebyl. Takže bych zvolil variantu odjezd dostavníkem či po železnici (Tenkrát na Západě koneckonců končí postavením železnice), ještě se nabízí možnost, že postava kráčí během západu slunce směrem k saloonu… Určitě bych za to dostal nějakého Oscara a za song Grammy, takže bych si konečně naplnil svůj životní cíl, a sice, že bych už nemusil nic dělat :-)
V úterý je naštěstí krásně, takže se vydáváme na jezero Laka. Sluníčko svítí, jaro je ve vzduchu, nikde nikdo – lepší to být fakt nemohlo. Vítek jde napřed a když se sejdeme, rozhodne se pokračovat do Prášil. Já jdu mírnou oklikou přes červenou a žlutou značku zpět na parkoviště a jedu ho tam nabrat.
No, a další den už nás čeká jenom návrat do reality a velkoměsta… Děkujeme moc za poskytnutí luxusní haciendy a někdy si to doufám zase zopakujeme. Tož tak.
