Naše kočička Blackie je, co se jídla týče, předvídatelná asi tak stejně jako v červnu počasí na Vánoce. Navíc preferuje jídlo ode mně (pokud jsem teda doma), což mě občas přivádí k šílenství. Dopadá to tak, že spolu svádíme souboje, kdo má pevnější nervy :-) Kdybych to nepovažoval za totální kravinu a jeden z důkazů o finální degeneraci lidstva, našel bych jí snad někdy kočičího psychologa. Nebo analytika… Ale nezbývá mi, než si tyhle bitvy vybojovat sám :-)
Blackie třeba nelení jít přes celý byt (ne teda, že bychom vlastnili Hlubokou, ale stejně) za mnou, abych jí dal najíst. Přitom v obýváku, kde má misky, jsou třeba všichni zbylí členové rodiny. Takže já se musím zvednout, dojít do kuchyně, dát jí do misky, vrátit se do pracovny nebo do ložnice a za tři minuty se to celé opakuje. Chvíle, kdy se zocelují nebo lámou charaktery, nastává, když má Blackie otevřenou konzervu, která jí zrovna teď úplně nechutná. Přitom normálně tyhle konzervy bez problémů baští. Pak to funguje tak, že jí dám trochu do misky, ona k tomu čuchne, naprdnutě se odvrátí a jde za mnou, abych jí dal něco jiného. No, má smůlu.
Pak většinou nastávají dva scénáře. Blackie u nás doma nic nežere a stravuje se neznámo kde. To pak většinou píše sousedka Jarka, co že se to děje, že k ní chodí Blackie s žalostným výrazem „týden jsem nejedla a nebyl by kousek šunky?“. Nebo za mnou Blackie chodí tak dlouho, plete se mi pod nohama a žalostně mňouká, až mě to přestane bavit a vyexpeduji ji i s miskou za dveře na zahradu. No, co vám budu vykládat, než se podaří tu konzervu zkrmit, stojí mě to pěkné nervy (pravdou je, že občas jí dám nějakou kapsičku, přeci jenom jíst furt to samé je dost opruz). Ale jsem proti plýtvání, takže konzervy nevyhazuji jenom proto, že se kočičce zrovna nehodí pod fousky. No a v dalším dílu si napíšeme něco o tom, jak je Blackie dobrá přípravka na život s puberťáky :-)