Z místních pamětihodností jsme navštívili synagogu v Hartmanicích a Dobrou Vodu u Hartmanic, staré poutní místo se studánskou s údajně léčivou vodou (to jsme tedy nevyzkoušeli). Synagoga je krásně zrekonstruovaná a je v ní expozice spolužití Čechů, Němců a Židů na Šumavě. Pokud pojedete kolem, uurčitě to stojí za vidění.

Hezkou procházku jsme si udělali z Hojsovy stráže do Hojsovy stráže. Byl to sice trochu hardcore, protože se šlo nejdřív dost prudce dolů, aby se následně (zcela logicky) šlo zase dost strmě nahoru. Cestou jsme nepotkali ani nohu, kolem byly spousty (překvapivě často velmi sladkých) ostružin, navíc se ještě občas dalo natrhat i pár malin.

Aby ten informační výčet byl kompletní, tak je pořeba zmíniti tu vosu. Lapila se nám v hospodě v Hartmanicích do prázdné sklenice od pomelogrepového Birelu, takže bezprostřední nebezpečí nehrozilo. Jako správný ochránce přírody jsem jí následně vyexpedoval otočením sklenice dnem vzhůru – utopit se v pomelu určitě nebude žádná výhra, to bych nikomu nepřál… Ani vose :-) Tož tak.

Naše romantická dovolená v šumavských hvozdech dosáhla svého akčního maxima sotva pár hodin po příjezdu, když jsem u partičky scrabble během usilovného přemítání nekoukal do skleničky s pivem a spokl vosu, která nelenila a recipročně mě bodla do krku. Následná cesta sanitkou do Klatov a pobyt na místním oddělení JIP řadím k dalším svým zajímavým životním zkušenostem, které bych navzdory velmi milému a příjemnému personálu nemusel opakovat.

No a když se mi personál podařilo v úterý dopoledne přesvědčit, aby mě konečně vyexpedovali, museli jsme si ty strasti nějak vynahradit. A protože jsem měl od lékařských kapacit nakázáno konzumovat studené pokrmy a nápoje, vyrazili jsme do Železné Rudy, kde mají v cukrárně zmrzlinové poháry. A pochopitelně došlo i na ledovou kávu :-)

V pátek večer mě poněkud vypekla hospoda, protože když jsem se konečně po stavbě postele v autě, stanu a dalších aktivitách dostal k její návštěvě, tak zavřela.

Odpoledne doráží Martina, kterou Vítek tak dlouho přesvědčoval, že prostě musí jet, až jí nedalo a vyrazila. Po návratu dědy s Olinou a Tomášem zjišťujeme, že výlet byl trochu hardcore, asi nikoho nenapadlo si tu trasu pro jistotu projít, ale díky Tomášově pomoci to nakonec děda zdárně absolvoval, byť byl poněkud zničený a v bažiny pohltily jeho pláštěnku z kola. Ještě klika, že ne celé kolo.

V Modřanech chytám legendární „patrák“, což je fakt zážitek. Když jsem byl malej, tak největší terno bylo sedět nahoře. Proto je jasné, že jsem neváhal a sednul si do horního patra.

No a to bylo z šotoušského retrookénka všechna, protože z hlaváku jezdí do Úval tahle luxusní moderna.

Cestou domů jedu elefantem (info pro šotouše) a zapadající slunce mi nabídne takovýhle krásný výhled. No, nevyfoťte to…

Hned u vchodu mají tyhle krásné stavby z lahví. Pokud jste tedy alkoholik, nebo prostě jenom hodně lejete, je to ideální nápad na to, jak svou popíjecí činnost postavit do úplně jiného světla. „Potřebuju materiál na barák,“ můžete pronést u každé nové lahve.

Kuba nás s Martinou přesvědčil, že nám udělá fotku na zamilované lavičce. Tak máme takovouhle pěknou fotku :-)

Ale socha Svobody je moc pěkná, stejně jako hafo dalších věcí, co tam mají. Na výlet s dětmi ideální, taktéž na svatby a podobné mejdany.

No a na závěr ty autíčka. Po návratu domů jsme večer sedli na bus, dojeli ke krčské nemocnici, kde byla pouť, a Kuba si konečně mohl užít tuhle zábavu. Byl sice poněkud zklamaný, že to nedriftuje ani se nedají protáčet kola při startu a vůbec to má do parametrů F1 dost daleko, ale odcházel spokojen. Stihnul ještě sestřelit toho pána, co ty autíčka provozuje a který si šel zajezdit a zůstal stát na nevhodném místě, ale naštěstí to pan autíčkář vzal sportovně a obešlo se to bez újmy na zdraví či majetku. Tož tak.

Po příjezdu se na nás přišly podívat sousedovic ovečky. Se zájmem si nás prohlížely, ale když se s nima Kuba snažil začít nějaký rohovor, nemělo to moc úspěch. Jejich odpovědi byly takové dost stereotypní…

Náš páteční výlet na kolech nám poněkud komplikuje sníh, který pokrývá cyklostezku, ale to překonáme jízdou po silnici a v lese už je to v pohodě. Co se ukáže jako výrazně míň v pohodě, je kopec na bývalou Starou Hůrku. Po jeho vyšlapání bere Kuba mobil a sděluje Martině, že ho týrám a že chce okamžitě domů :D Ještě klika, že nemá číslo na sociálku :D Naštěstí už o moc dál nedojedeme, protože na cestě leží souvislá sněhová pokrývka, takže to otáčíme a jedeme zpátky. Cestou dolů si Kuba překvapivě nestěžuje :-)

Cesta kategorie „v pohodě po rovině podél vody“ ovšem moc dlouho nevydrží. Cesta se po chvíli odpoutává od řeky a zvedá se v naprosto brutální kopec. Celé to ještě umocňuje cedule, která varuje před stoupáním v následujících osmi kilometrech. Následně musím vyslechnoutnějaké hlášky typu „To je ta tvoje cesta po rovině,“ „Takhle to dopadá vždycky, když něco vymýšlíš“ a tak všelijak podobně :-) Cesta do kopce má nakonec asi tak kilák a půl, nicméně některé detaily nejsou pro Kubu v tomto případě důležité, a tak se v klidu drží teorie o osmikilometrovém stoupání :-)

Většina majitelů rekreačních nemovitostí se snaží rozšiřovat portfilio svých služeb a investují zejména do nejrůznějších wellness zařízení. Tady vsadili na žhavý trend posledních několika let, a to je otužování. Chodím se do potoka pod chatou osvěžit každé ráno, když tu jsme v létě, a v zimě jsem pochopitelně nemohl vyměknout a potok vynechat. Voda byla „vostrá jak žiletky“, chůze po zmrzlé trávě taky není nic extra příjemného, ale dal jsem to.

V pondělí se navzdory souvislému dešti vydáváme po poledni do Srní na nákup pečiva s úmyslem omrknout následně vlčí výběh. Jenomže prodejna proslavená seriálem Policie Modrava funguje odpoledne jenom na aplikaci. Pověřuji Vítka jako příslušníka generace, která je s mobilem tak nějak srostlá, aby se toho ujal, ale nějak se to nedaří. Využíváme příchodu nějakých lidí a pronikáme s nimi do prodejny s tím, že appku vychytáme vevnitř v teple a v suchu. Jelikož to nějak furt nejde, fotím si z dlouhé chvíle aspoň plakát s hlavními protagonisty seriálu.

Na chatě má majitel klobouk, který jsem si chtěl kdysi koupit v Austrálii (protože všichni znalci vědí, že australské klobouky jsou nejlepší), ale neměl jsem tehdy na něj prachy. Honza ho používá v létě jako pokrývku hlavy při slunečném počasí, když cválá po okolních loukách, aby zkontroloval, jak se mu pasou včely. Když o tom tak zpětně přemýšlím, tak si říkám, že jsem si nekoupením klobouku dost šlapal po štěstí. Jistě by si mě při výletu do divočiny povšiml nějaký scénárista, hledající inspiraci a tvář hlavního hrdiny, ošlehané drsnými severskými větry a hospodskými větráky (vzor Harmonika), pro nějaký westernový film.

V úterý je naštěstí krásně, takže se vydáváme na jezero Laka. Sluníčko svítí, jaro je ve vzduchu, nikde nikdo – lepší to být fakt nemohlo. Vítek jde napřed a když se sejdeme, rozhodne se pokračovat do Prášil. Já jdu mírnou oklikou přes červenou a žlutou značku zpět na parkoviště a jedu ho tam nabrat.

Když vystoupíte z vlaku a vaše noha se zaboří do hluboké závěje na nástupišti, ozve se výstražné zabzučení a zavřou se dveře vlaku, který vám za chvíli ukáže svá koncová světla mizející v dálce – tak v ten moment vám začne docházet, že jste doopravdy tady a teď už je to jenom na vás. Tady už vám civilizační návyky nebudou nic platné, protože život v Klánovicích je oloupe z každého jako zručné ruce kuchaře kůru z pomeranče.

Po otevření dvěří nálevny na vás dýchne čas doby dávno minulé. Prosté dřevěné lavice a stoly z nahrubo otesaných klád a záchody pamatující slavnou náštěvu Karla IV., který zde jednou zabloudil cestou do Bruselu. Ovšem chmelový mok je vařen podle osvědčené receptury prověřené staletími a vycizelované k dokonalosti. Jedinečnou atmosféru doplňuje hudba, drsná a temná jako celý tento zapomenutý kus světa.

Pokud se vám podaří dostat se zpět na nádraží a štěstěna vám bude příznivě nakloněna, budete si za odměnu moci vychutnat cestu luxusním vlakem, který mezi zastávkami Běchovice a Kyje atakuje rychlost zvuku. Nezapomenutelné…

V sobotu dojíždíme do Dobré. Leje. Po vybalení, konzumaci dovezených potravin a tak všelijak podobně se rozhodneme vyřešit klimaticky nepříznivou situaci návštěvou místní restaurace. Když u Němečků čekáme a nic se neděje, a navíc zjišťujeme, že mají poněkud omezený výběr nápojů, zvedáme se a autem se přepravujeme do Stožce. Tady je situace výrazně příznivější, až na nějaké nevychované haranty, kteří lítají všude možně, jsou hluční a dělají bordel. Nechápu rodiče, že jim to dovolí. Večer s Martinou testujeme Šumavský pivní vokno u Slámů, kde mají výbornou plzeň, ale hlavně se netváří, že jim tam vadíme.

Na loukách za Stožcem se usídlil bobr a demonstroval svoje schopnosti přispět k zadržení vody v krajině vskutku ukázkově. Jedna velká hráz a několik malých a výsledkem je zaplavená louka :-) Tohle zvíře mě nepřřestává fascinovat, byť vv Modřanech jeho přínos pro přírodu tak nějak nechápu… Večer beru kytaru a vyrážím do hospody, kde jsme se včera tak nějak domluvili na večírku. No, vydařilo se to :-)