Z místních pamětihodností jsme navštívili synagogu v Hartmanicích a Dobrou Vodu u Hartmanic, staré poutní místo se studánskou s údajně léčivou vodou (to jsme tedy nevyzkoušeli). Synagoga je krásně zrekonstruovaná a je v ní expozice spolužití Čechů, Němců a Židů na Šumavě. Pokud pojedete kolem, uurčitě to stojí za vidění.

Hezkou procházku jsme si udělali z Hojsovy stráže do Hojsovy stráže. Byl to sice trochu hardcore, protože se šlo nejdřív dost prudce dolů, aby se následně (zcela logicky) šlo zase dost strmě nahoru. Cestou jsme nepotkali ani nohu, kolem byly spousty (překvapivě často velmi sladkých) ostružin, navíc se ještě občas dalo natrhat i pár malin.

Aby ten informační výčet byl kompletní, tak je pořeba zmíniti tu vosu. Lapila se nám v hospodě v Hartmanicích do prázdné sklenice od pomelogrepového Birelu, takže bezprostřední nebezpečí nehrozilo. Jako správný ochránce přírody jsem jí následně vyexpedoval otočením sklenice dnem vzhůru – utopit se v pomelu určitě nebude žádná výhra, to bych nikomu nepřál… Ani vose :-) Tož tak.

Ale asi tak to nejzajímavější bylo setkání po letech. V roce 2008 jsme byli s Káčou na dovolený v Třeboni a tak jsem toho pochopitelně musel kapku mediálně využít, že. Oni mladí lidé jsou obecně velmi rádi, když je rodiče prudí s fotkami z mládí a zatímco se rodiče rozněžňují nad malými ratolestmi v kočárku či na odrážedle, puboš jenom znechuceně obrací oči v sloup a v duchu se ptá, jestli to takhle vypadá v pekle, nebo je to o něco lepší, protože horší už to být nemůže. Takže směle do toho :-) Na téhle fotce je Vojta s Járou v roce 2008, házím jim kamínky do louže, což byla velká bžunda.

Naše romantická dovolená v šumavských hvozdech dosáhla svého akčního maxima sotva pár hodin po příjezdu, když jsem u partičky scrabble během usilovného přemítání nekoukal do skleničky s pivem a spokl vosu, která nelenila a recipročně mě bodla do krku. Následná cesta sanitkou do Klatov a pobyt na místním oddělení JIP řadím k dalším svým zajímavým životním zkušenostem, které bych navzdory velmi milému a příjemnému personálu nemusel opakovat.

No a když se mi personál podařilo v úterý dopoledne přesvědčit, aby mě konečně vyexpedovali, museli jsme si ty strasti nějak vynahradit. A protože jsem měl od lékařských kapacit nakázáno konzumovat studené pokrmy a nápoje, vyrazili jsme do Železné Rudy, kde mají v cukrárně zmrzlinové poháry. A pochopitelně došlo i na ledovou kávu :-)

Hned u vchodu mají tyhle krásné stavby z lahví. Pokud jste tedy alkoholik, nebo prostě jenom hodně lejete, je to ideální nápad na to, jak svou popíjecí činnost postavit do úplně jiného světla. „Potřebuju materiál na barák,“ můžete pronést u každé nové lahve.

Kuba nás s Martinou přesvědčil, že nám udělá fotku na zamilované lavičce. Tak máme takovouhle pěknou fotku :-)

Ale socha Svobody je moc pěkná, stejně jako hafo dalších věcí, co tam mají. Na výlet s dětmi ideální, taktéž na svatby a podobné mejdany.

No a na závěr ty autíčka. Po návratu domů jsme večer sedli na bus, dojeli ke krčské nemocnici, kde byla pouť, a Kuba si konečně mohl užít tuhle zábavu. Byl sice poněkud zklamaný, že to nedriftuje ani se nedají protáčet kola při startu a vůbec to má do parametrů F1 dost daleko, ale odcházel spokojen. Stihnul ještě sestřelit toho pána, co ty autíčka provozuje a který si šel zajezdit a zůstal stát na nevhodném místě, ale naštěstí to pan autíčkář vzal sportovně a obešlo se to bez újmy na zdraví či majetku. Tož tak.

Po příjezdu se na nás přišly podívat sousedovic ovečky. Se zájmem si nás prohlížely, ale když se s nima Kuba snažil začít nějaký rohovor, nemělo to moc úspěch. Jejich odpovědi byly takové dost stereotypní…

Náš páteční výlet na kolech nám poněkud komplikuje sníh, který pokrývá cyklostezku, ale to překonáme jízdou po silnici a v lese už je to v pohodě. Co se ukáže jako výrazně míň v pohodě, je kopec na bývalou Starou Hůrku. Po jeho vyšlapání bere Kuba mobil a sděluje Martině, že ho týrám a že chce okamžitě domů :D Ještě klika, že nemá číslo na sociálku :D Naštěstí už o moc dál nedojedeme, protože na cestě leží souvislá sněhová pokrývka, takže to otáčíme a jedeme zpátky. Cestou dolů si Kuba překvapivě nestěžuje :-)

Cesta kategorie „v pohodě po rovině podél vody“ ovšem moc dlouho nevydrží. Cesta se po chvíli odpoutává od řeky a zvedá se v naprosto brutální kopec. Celé to ještě umocňuje cedule, která varuje před stoupáním v následujících osmi kilometrech. Následně musím vyslechnoutnějaké hlášky typu „To je ta tvoje cesta po rovině,“ „Takhle to dopadá vždycky, když něco vymýšlíš“ a tak všelijak podobně :-) Cesta do kopce má nakonec asi tak kilák a půl, nicméně některé detaily nejsou pro Kubu v tomto případě důležité, a tak se v klidu drží teorie o osmikilometrovém stoupání :-)

Veletrh ForBike mě dost zklamal, nejvíc si ho asi užijou milovníci sportovních brýlí tak od tří litrů vejš a pak cyklisti, pro které kolo pod 60 tisíc není dost dobré ani k cestě do hospody. Do mé kolonky nezbytností, které si pořídím, až vykopu zlatý poklad nebo najdu na zahradě ropu, nicméně přibyla další položka – vymazlený Sprinter pro bikery. No, trochu bych si ho nechal upravit pro mé potřeby, ale jako základ dobrý :-)

Večer se Vojta s Naty zabydlují v kuchyni a připravují pro dědu dort a ještě pečou perník. Po obojím se jen zaprášilo :-) Vítek udělal skořicové šneky a i když jako specialista na tuto laskminu nebyl se svým výtvorem příliš spokojen, byly výborné (osobně jsem to zkontroloval :-) )

Vítek štípal doma dřevo, Vojta vyrazil s Naty na Matějskou, takže jsem se ke Keltovi vydal na inlajnech jenom s Kubou. Byl na mě hodný, moc mi neujížděl a občas na mě i počkal :D U Kelta je živo, ale volný stůl si vyloženě říká o naši přítomnost. Za chvíli k nám přisedají Seidlíci s Fílou, kteří vyrazili na stezku se stejným cílem, jako my :-) Tomáš při placení zapomíná, že se už není v Ománu a nemusí se ve společnosti poměřovat s ropnými šejky, takže za chvíli běží do bufetu zpět pro zapomenuté peníze :-) Dostáváme se s Alenou k zajímavému společnému zjištění, že jsme našim dětem zatajili existenci Matějské pouti. Ošem vzápětí na povrch vyplují ještě mnohem dramatičtější skutečnosti.

Protože Vítek dostal jako jeden z benefitů za práci v našem domácím dřevozpracujícím průmyslu návštěvu pizzerie, uskutečňujeme to po návratu od Kelta.