Zvolna si začínám říkat, že bych měl přejmenovat rubriku „Plky veřejné“ na „To by člověk blil, Milane…“ 🙂 Sledování veřejných procesů totiž tyto stavy vyvolává stále častěji. I když člověk nad celou řadou věcí prostě jenom mávne rukou, některé skutky našich zákonodárců jsou opravdu do nebe volající.
Mám teď na mysli tažení levicových poslanců proti Ústavu pro studium totalitních režimů. Po předlouhé době, kdy jsme se konečně dopracovali k něčemu, co by mohlo (a snad i udělá) probádat tu hnusnou dobu, kdy tady vládnul bolševik, tak se to našim levicovým vědátorům nelíbí. Bodejď by se jim to líbilo, když z toho nemůže vypadnout nic jiného, než další a další důkazy o absolutní vymaštěnosti a debilitě té doby.
Po sametové revoluci jsme podlehli krátké iluzi, že komunisté vyloučení po roce 68 ze strany jsou jiní než ty ostatní, kteří tam zůstali. Houby, všechno je to stejná pakáž, které jde o to maximálně osekat naší svobodu a zavřít nás do jasně definovaných škatulek. Cenzurovat, kontrolovat, rozhodovat o každém prdu, o každé koruně, kterou člověk vydělá, pečlivě dohlížet na ty, co vyčnívají a včas je seknout přes prsty. To je princip vlády levice a je bláhové se domnívat, že by tomu mohlo být jinak.
Je třeba si jasně říci, že celé období od roku 48 až do roku 89 BYLA TOTALITA, a to velmi hnusná. A já osobně nechci, aby se zase vrátily časy, kdy bude o mojí budoucnosti rozhodovat nějakej úchylnej komouš s rudou knížkou. Kterej mi bude diktovat, co můžu poslouchat za hudbu, co můžu číst, kam pojedu na dovolenou a jestli jsem dostatečně společensky vhodným kandidátem na studium, nebo raději mám jít k lopatě. Že se budu bát, kterej kámoš donáší  policajtům, když si někde dovolím říci svůj názor, že komunisti a rusáci jsou svině (ano, za tohle byla potahována herečka Bára Hrzánová nějakým komunistou, prosím pěkně v devadesátých letech!!!!) Ne, tohle opravdu nechci. To budu radši v Austrálii česat jablka a sbírat cibuli, než žít v takovémhle státě.
Chápu, že je mezi námi celá řada lidí, kterým je představa samostatného rozhodování a uvažování naprosto cizí. Je dokázáno, že někteří recidivisté se do vězení těší, protože tam mají jasný řád, ve kterém se dokáží orientovat a ve kterém se jim optimálně žije, což mimo věznici nedokážou. Pro tento typ lidí byl minulý režim velmi výhodným zřízením, to zcela chápu. Ovšem potíž byla v tom, že s nimi se za dráty ocitla celá řada lidí, kteří z toho až takovou radost neměli a kterým to dokonce velmi vadilo.
Za minulého režimu člověk nemohl svobodně mluvit, svobodně jezdit po světě, svobodně si dělat, co se mu zlíbí. Kapely nemohly hrát, co chtěly, umělci nesměli vystupovat v divadle, zpívat, natáčet filmy. Knížky nesměly vycházet. Politické strany byly zakázány. Ano, sice jsme měli FORMÁLNÍ svobodu, mohli jsme si založit politickou stranu, mohli jsme jít protestovat, jenomže ta nám byla dost na draka. V praxi totiž tohle všechno možné nebylo, a to je podstatné. To je jako kdybyste vězni za ostnatým drátem řekli, že klidně může jezdit autem a dívat se na televizi, kdy se mu zlíbí. Že nejde proud a auto nemá? Koho to zajímá, tu možnost mu nikdo nebere.
Dovede si někdo vůbec představit, že by se stejnou optikou, jakou prosazuje Jičínský a spol. na doby komunistické totality, nahlíželo na období 1939 – 1945? Tehdy se v podstatě taky nežilo špatně, šikovní spoluobčané se navíc mohli dostat k majetku po židech, vládl řád a pořádek, takže co si více přát?
Doufám tedy, že Ústavní soud pošle levicové poslance do háje a Ústav pro studium totalitních režimů nám umožní zmapovat a lépe poznat a zhodnotit tu hnusnou dobu komunismu. Třeba si z toho vezmou dnešní mladí lidé ponaučení, aby už nikdy něco podobného nedopustili. Abychom si o svých životech rozhodovali sami a né nějakej úchylnej blbeček s rudou nebo hnědou (oranžovou, fialovou…) knížkou. Važme si svobody, kterou máme, a dávejme si hodně velkýho bacha na ty, který by nám jí chtěli osekat a celou sebrat.