Konečně jsme se i my, obyvatelé nížin (byť bydlíme na kopečku!) a teplých krajů dočkali a začal na nás shůry padat sníh. Sice to moc dlouho nevydrželo, ale protože jsem skromný člověk, tak díky moc alespoň za ten den a půl 🙂
Má to ovšem jeden háček, a sice že jsem než jsem si stačil udělat nějakou ilustrační fotku k tomuto článku, tak začalo pršet, takže to bude bez fotky. Ale snad to přežijete 🙂
Vždycky, když začne sněžit, tak mi přijde celý svět najednou takový hezčí, slavnostnější 🙂 Úplně nejlepší je, když toho sněhu napadne asi tak o pět čísel víc, než obvyklé dva centimetry, a rázem začne naše úžasná moderní civilizace kolabovat. Letiště nelétá, auta stojí (jen ty vlaky jedou 😉 ) Banální cesta se tak rázem změní v dobrodružství, člověk neví, zda a kdy dojede, jednou jsem takhle musel z Výtoně až do práce pěšky, páč na tramvajové výhybky bylo toho sněhu nějak mnoho.
Do tichého padání sněhových vloček se mi vždycky vybaví situace, kterou bych chtěl někdy zažít, jenomže ono těch vloček v našich končinách padá furt příliš málo… 🙁 Z ničeho nic by třeba během odpoledne napadly tři metry sněhu, a člověk by jako na potvoru zrovna seděl v nějaké dobře zásobené, odlehlejší hospodě. No a protože by venku bylo hafo sněhu, nic by nejezdilo a muselo by se tam čekat, než by se to všechno zase zprovoznilo. A  člověk by tak musel hrdinně vydržet ty dlouhé chvíle u barového pultu do příchodu záchranářů. Do lokálu by pronikaly záblesky světla z venku skrz úzké vyhrabané průzory u oken… nebyl by problém s ledem do chlazených nápojů, stačilo by otevřít okno… muži v lokále by zachmuřeně hleděli do svých sklenic s pivem, rumem či whisky a v paměti lovili historky z dobrodružných a naučných knih pojednávajících o polárních výpravách… nejodvážnější mužové by se střídali u dveří na hlídce, zda se náhodou neblíží obávaný medvěd grizzly… já bych mohl dát k dobru skutečnost, že jsem viděl zhruba ve druhé třídě ve strašnickém kině Mír film Červený stan pojednávající o Nobileho výpravě vzducholodí na severní pól… taktéž bych mohl do placu dát i nějakou část vyprávění jak medvídek Pú dobýval severní tyčnu na expudici s Kryštůfkem Robinem a dalšími kamarády… taktéž bych si možná i vybavil nějaké kapitolky z děl Jacka Londona… člověk by třeba i chtěl odejít z restaurace, ale vzhledem k klimatickým podmínkám by nemohl a musel by si objednat další pivo… za pár dní by se objevil štáb TV NOVA na sněžných skútrech, za kterým by se sněhem prodírali záchranáři, kteří by nás přišli zachránit… a my bychom říkali, jaké že to bylo těžké, ale že jsme v sobě nepřestávali ani v nejtěžších chvílích, když jsme dopíjeli poslední fernet, doufat, že se zachráníme… Jó, to by bylo něco 🙂
Jenomže u nás vždycky napadne tak pět čísel, a to na zastavení života bohužel nestačí… 🙁 I když, jak se znám, tak bych při sněhové kalamitě určitě uvízl někde, kde by pivo došlo tak ve dvě ráno, v horším případě bych zůstal trčet v mléčném baru, drogerii či někde úplně jinde… Tož tak.