Po dlouhých letech se mi konečně poštěstilo mít volnou sobotu a vyrazit na celý den na kolo. Sice mi do toho trochu házelo vidle počasí se svým nejteplejším dnem v roce, ale nakonec jsem si řekl, že to dám, a vyrazil jsem
Na nádraží v Modřanech bylo ještě krásně. Příjemný chládek, čekání na vlak zpestřil příjezd přívozu na své pracoviště.
Vystupuji z vlaku, který mizí v dálce, akorát že nestojím v České Třebové, ale ve Staré Huti. Cesta se neobešla bez určitého faux pas, když jsem po nastoupení do vlaku přítomné bikery pozdravil „Dobrý den,“ namísto kamarádského „Ahoj“, páč my bajkéří jsme přece jedna rodina, né? Ale nakonec v pohodě, paní průvodčí si vesele povídala s kolegou bikerem celou cestu…
K polednímu začalo přituhovat a přejezdy polí bez kouska stínu byly výživné…
Naštěstí jsem jel hodně lesem, kde bylo výrazně příjemněji.
U Višňové, kde se tuším točili Chalupáři, které ČT neúnavně reprízuje každé léto, což nechápu, jsou tahle krásná Boží muka se vzrostlým stromem a lavičkou. Fotku jsem z dlouhé chvíle prohnal nějakým filtrem v mobilu, takže to vypadá jakože umělecky, ale ty barvy jsou kapku mimo, v reálu ta grafika není tak dokonalá 😀 Ale co by člověk od reálného života taky chtěl, že 😀
Vzal jsem si s sebou plavky, abych mohl dělat koupací zastávky u vody. Tenhle rybník byl super – nikde nikdo, krásná voda, lavička ve stínu.
Kousek před cílem jsem se zastavil na Orlíku. A byl to dobrý nápad, protože jsem si doplnil vodu, poseděl v chládku na nádvoří (to na tom bylo asi tak to nejlepší) a v obchodě se suvenýry jsem si pořídil náramek.
Následovala poslední zastávka u rybníka, kde jsem si chvíli blbnul se samospouští, a pak hurá do Čimelic.
Jestliže se jízda na kole v horkém dni mohla zdát jako šílenost, cesta rozpálenou neklimatizovanou Regionovou neměla daleko k mukám pekelným. Navíc to bylo zpestřené soubojem s automatem na jízdenky, který nebere karty ani papírové peníze (došlo někomu kompetentnímu v ČD, že už jsme v 21. století? Asi ne. Nicméně jsem rád, že už jsou tak progresivní, že berou mince a netrvají na platbě kravami…). Nakonec na snahu o zakoupení jízdenky rezignuji, protože tahat s sebou na výlet dvě kila mincí, abych si mohl koupit jízdenku, mě prostě nenapadlo.
Naštěstí na WC teče voda, takže si pod ní občas namočím hlavu a cestu do Berouna se mi daří absolvovat bez újmy na zdraví.
Do Radotína si pak vychutnávám cestu klimatizovaným Elefantem. Podařilo se mi navíc přes dvoje dveře navigovat vosu z vlaku ven, takže dobrý skutek!
Jo, a pokud si chcete vylepšit skóre výletu, vypněte si Stopaře na mapách cézet až po pár kilometrech ve vlaku 😀
Tož tak