Pieta, jak má být :-)

Nejsem zrovna hřbitovní typ, nezastávám názor, že častou návštěvou hrobů zemřelých jim člověk prokazuje sílu svého vztahu, ale je fakt, že jednou za čas by se na hřbitov zajít mělo. Ideální konstelace pro tyto chvíle je podle mého mínění klid, který člověku umožní ponořit se do vzpomínek a tichého rozjímání. Doba předvánoční je pro tyto chvíle jako stvořená, takže jsem v rámci zařizování nějakých dalších věcí naložil děti do auta a o poslední adventní neděli jsme vyrazili na Bohdalec, kde je pohřbená moje máma, jejich babička (kterou ale nezažily).

O tom, že do piety to bude mít tentokrát hodně daleko, naznačila již úvodní scéna po vystoupení z auta. Měli jsme dvě svíčky, takže vznikla hádka o to, které dvě děti ze tří svíčky ponesou. V rámci nastolení alespoň jakéhosi pořádku, jsem je dal Vojtovi s Vítkem, zatímco Kubovi jsem dal zapalovač. Došli jsme k hrobu, o kterém Vítek prohlásil: „Jé, ten je ale ošklivej…“. „No dobře, na jaře sem vyrazíme a zasadíme tady nějakou kytku, ať je to tu veselejší a objevíme se tu častěji, než jednou za uherskej rok,“ snažil jsem se uklidnit situaci.

Nastala hlavní kratochvíle, zapalování svíček. Kuba chtěl pochopitelně taky jednu, ale ukecal jsem ho, že je bude zapalovat. Tím pádem jsem zase musel vyjednat jakýsi kompromis a Vítkem a Vojtou, kteří si chtěli svíčky zapálit sami. Podařilo se, svíčky hoří, ale Jakub vřeští, že chce taky svíčku. Snažím se ho nějak ukecat, ale moc se mi to nedaří. Beru mu zapalovač a odklízím vyhořelé svíčky, čímž ho na chvíli pouštím z dohledu. Není to úplně šťastný nápad, protože vzápětí spadne z okraje hrobu do uličky, kde je bahno. Takže je jak čuně. Postavím ho na nohy, očistím mu ruce a jdu dosbírat staré svíčky. Opět ho pouštím z dohledu, čehož využije k úprku na vedlejší hrob, kde se snaží vzít nějakou svíčku, kterou by mohl zapálit. Naštěstí ho odchytím dřív, než stihne napáchat nějaké škody, ale hystericky vřeští, že chce taky zapálit svíčku. Začíná se vztekat, takže ho vezmu na ruku. Přitom mi ale zabahněnýma botama ušpiní kalhoty. Do toho Vojta s Vítkem dávají najevo, že už je to tady neba a Vítek říká „Tak jsme to zapálili, takže jdeme,“ čím je nad slunce jasnější, že tato pietní návštěva je pietní asi tak stejně, jako deathmetalová kapela o Štedrém večeru.

S hystericky vřískajícím Jakubem (který právě dostal na zadek, protože odmítá jít a hodlá se válet po bahnité zemi, dokud nedostane svou svíčku) v jedné ruce a vyhořelými svíčkami v druhé ruce, se vydáváme zpět k autu. Házím ještě letmý pohled na hrob a říkám, že jestli tohle máma shůry vidí, tak se u toho musí královsky bavit…

Příspěvek byl publikován v rubrice Kolmani a jeho autorem je Filip. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..