V těchto dneh přijel do Prahy na návštěvu sir Nicholas Winton, který v předvečer druhé světové války zachránil před jistou smrtí ve vyhlazovacích táborech stovky dětí. O svých mimořádných činech po válce nemluvil a nevěděla to dokonce ani jeho žena. Ta nakonec celou historii vynesla na světlo, když náhodou našla na půdě dokumenty o záchranných transportech.

U Wintona mě fascinuje skutečnost, že navzdory obecné lidské snaze „nic nepodnikat a raději počkat, až jak se situace vyvrbí“ (což už však bývá většinou pozdě), nelenil a jednal. Celá řada lidí, kteří přežili holocaust, po válce říkala, že měli nějakou šanci odejít, nebo se alespoň někde schovat, jenomže nevěřili, že to může být až tak hrozné. (Co si budeme namlouvat, funguje to spolehlivě i dneska. Když si vzpomenu na povodně 2002, tak v době, kdy byly Budějice pod vodou, v Praze byl klídek a pohoda, namísto příprav na velkou vodu. To všichni čekali, že se ta voda cestou někde vypaří? Každopádně od dob Hitlera mají židé jednu poučku, volně ji zde ocituji: Když někdo říká, že ti chce zakroutit krkem, tak počítej s tím, že ti opravdu chce zakroutit krkem. Kdyby se tím dneska řídili i naši a světoví politici ve vztahu k různým islámským a jiným magorům, bylo by to dobře.) Ale zpátky k Wintonovi.

Když viděl, že to s židy vypadá bledě, nelenil a zorganizoval akci, na jejímž konci bylo 669 zachráněných dětí. Navzdory byrokratům a špatné hospodářské situaci v Anglii se mu podařilo zorganizovat několik transportů. Ten poslední, největší, však bohužel z pražského nádraží již neodjel. Z jeho malých pasažérů nikdo válku nepřežil.

Jestli vás zajímají detaily celé záchranné akce, tak je asi nejlépe najdete ZDE. Tož tak.