Přestože je to k nevíře, stále existuje dost lidí, kteří skuhrají na téma „jak to dřív bylo všechno lepší, jak se nádherně žilo“ a další podobný pindy. (Pomiňme teď fakt, že většina těchto lidí bude reptat neustále, je to prostě jejich životním stylem.) Pokud je někdo opravdu zatvrzelým zastáncem minulosti a má hodně velkou touhu užít si luxusu „starých dobrých časů“, můžu mu vřele doporučit služby Českých drah.
Na ranní jezdím od nás z Modřan na Václavák vlakem, neboť je to pohodlnější než nacpaná tramvaj. Ve vlaku si pohodlně sednu, nedrncá to jako tramvaj a teoreticky je to i o fous rychlejší. (V tramvaji si zásadně nesedám, protože mám vždycky pocit, že sedět mohou potřebnější, hlavně ale nechci neustále sondovat zda se v okolí nevyskytuje někdo, kdo by si zasloužil sednout více. Každopádně mě vždycky znova a znova zarazí schopnost sedících spoluobčanů zírat skrz starého člověka nebo těhotnou ženu stojící vedle a dělat, že je nevidí… to by člověk blil, Milane, řekl by Ivánek…)
V praxi to ovšem vypadá tak, že když vlak přijede pozdě jenom o pět minut, tak je to pomalu svátek. Zpoždění deset minut je běžnou normou. Za poslední půlrok, co vlakem jezdím, nepřijel včas ANI JEDNOU. Ovšem o mnoho lépeji se nevede ani cestujícím v jiných spojích. Vždy, když vystupuji na hlaváku, tak za ty dvě-tři minutky které mi trvá průchod nádražím, slyším alespoň dvě hlášení o zpožděném vlaku. Tam už ale létají jiné cifry, dvacet minutek, půlhoďka či slabá hodinka… Docela by mě zajímalo, jak to vypadá, když se podaří vlaku dosáhnout cílové stanice v čase, který se shoduje s tím v jízdním řádu. Představuji si, že se posádka soupravy neprodleně vydá za vítězných pokřiků a bujarého halekání do nejbližšího nádražního bufáče a tam tři dny kalí. Runda stíhá rundu, ostatní ajznboňáci závistivě koukají od vedlejších umatlaných umakartových stolů, ve vzduchu létají bohatýrské historky o legendárních výkonech a heroických činech modré armády. Třeba jak Lojza Vopršálků dokázal udělat Olomouc a Prahu v čase, navzdory skutečnosti, že část cesty drobně mžilo a od Pardubic musel hrdinný mašinfíra bojovat se sluníčkem, nemilosrdně mu svítícím do očí…
Také kultura cestování plně odpovídá vysokým standardům socialistického člověka, který byl vůbec rád, že nějaký spoj přijel a na detaily nehleděl. Topení se nastavuje na dvě úrovně: pekelné vedro a děsná kosa. Jak ovšem můžou sedět v přetopeném vlaku sedět lidi navlečený ve svetru a kabátu, to je mi záhadou. Zřejmě se tímto tréninkem chystají lépe zvládnout náročnou cestovatelskou expedici v poušti Gobi nebo globální oteplování.
Zajímavým fenoménem, který by měli sociologové a vědci důkladněji prozkoumat, je neotvírání oken v absolutně vydýchaném dopravním prostředku (lhostejno zda bus, tramvaj či vlak), ani když už se cestující v mrákotách sunou k zemi. (Pro neznalé: Otvírám okno takřka vždy a všude, čistý vzduch je mi stokrát milejší než zadýchaný teplý smrádek. Dost často všem člověk narazí na prudiče, který si v utemovaném voze bez jakýchkoliv stop kyslíku vyloženě medí a po byť milimetrovém otevření okna stává se agresivním. Jednou mi takhle v tramvaji vyhrožoval bitkou penzista, který se následně výhrůžně vztyčil do výšky hrozivých stopadesáti centimetrů. Fakt jsem zíral. Já bych o dvě hlavy většímu a evidentně fyzicky zdatnějšímu člověku rozbitím huby nevyhrožoval ani po deseti pivech). Když už jsem to jednou nevydržel a zeptal se ve vlaku vedlesedící paní, která neustále nadávala jak šíleně moc topí a jaký je děsný vedro, zda by jí vadilo otevření okna, s úlevou vydechla: „No to je fantastický, určitě ho otevřete, je tady strašný vzduch, hrozný vedro a nedá se tu vůbec dýchat!“ Drobet mi uniká, proč si tedy okno neotevřela sama, když jí klima ve voze vyloženě nesvědčilo?
Ale zpět k železnici. Od známých, kteří jezdí vlakem denně do práce z mimopražských lokalit, vím velmi dobře, že zpoždění případně vynechání vlaku je u ČD něco tak běžného, jako v přírodě východ a západ slunce. Půl hodiny, hodina? Nic se neděje, žádný problém! Hlavně, že se zaměstnanci nepředřou, kraje nějaké peníze na železnici vždycky najdou a tak co bychom se starali. Pokud někdo v této souvislosti prahne po návratu starých časů s argumentem, jak se žilo prima, tak je buď masochista, nebo debil.
Jak z toho ven? Stačí se podívat na silnici a autobusovou dopravu: konkurence, konkurence, konkurence, nic jiného poměry na železnici nezlepší. Bohužel si ještě budeme muset chvíli počkat, než se podaří přes obranný val vybudovaný ministerstvem dopravy na ochranu monopolu ČD prosadit konkurenční dopravce ve větším měřítku. Ale pevně věřím, že ta chvíle jednou přijde. První vlaštovkou je Radim Jančura, majitel Student Agency, který se svými žlutými autobusy válcuje konkurenci a plánuje vstup na koleje. Sice musí vyřešit problém á la Hlava XXII., když české vlaky se nevyrábí a jiné nedostanou od drážního úřadu povolení k provozu na českých kolejích (Pendolina povolení dostala dost pochybným způsobem jenom díky megatlaku MD a vedení ČD), ale snad se mu to povede. Praha (nebo ČD případně Středočeský kraj? Nevím přesně) také rozjíždí projekt městských vlaků, které budou označeny písmeny, budou jezdit pravidelně v určitý čas (to jest třeba v půl a v celou) a budou mít víc zastávek ve městě. Což je velmi chválihodný počin, protože nevyužít síť vlakových kolejí v dopravně přehuštěném městě mi přijde jako neomluvitelné plýtvání. Jenom musíme doufat, že se vlaky budou pohybovat podle jízdních řádů a né podle toho, jak se jim bude chtít. Tož tak.