Hnedle na začátku vám asi musím říct, že už normálně chodím a občas  i běhám, takže se už po bytě velmi snadno svépomocí dopravím tam, kam potřebuju. Taky venkovní procházky už mají jiný grády, takže musím říci, že se to všechno vyvíjí tím správným směrem! Ale popořadě, pokusím se to vzít tak nějak chronologicky, v rámci možností 🙂

V lednu se táta zůčastnil florbalového turnaje v Tróji, o čemž se rozepsal tady, takže nemám moc co bych k tomu dodal. Jen možná to, že že v hospodě v loděnici je to super a doufám, že tam budu přes léto co nejčastěji! (Jak doufá táta, že si bude hodně loďkovat a my s mámou se budeme zabavovat tady na hřišti – tož uvidíme).

Leden byl vůbec prima, ale únor byl ještě lepčí, páč napadnul sníh a to nabídlo široké spektrum možností k seberealizaci 🙂 Takže jsme s rodičema nelenili a vydali se užít zimních radovánek na boby do Žlutejch lázní. Cestou tam jsem si užil jednu premiéru, když jsem jel sám na svý sedačce v tramvaji, fakt hustý! No, ale to nebylo pro ten den všechno, to je jasný. Pak jsme přišli do těch lázní (teď mi vlastně došlo, že je to děsně divný, že to jsou lázně, když se tam jezdí na lyžích, v lázních se má přeci člověk koupat v nějaký lázni, ne? Prostě fakt nechápu…) no a tam měli vyrobenej sníh a z toho sněhu takovej krásnej kopeček, takže mě naši posadili na boby a mohlo se šupajdit z toho kopečku dolů. Jůůůů, to bylo supéééér! Táta tam se mnou běhal nahoru a dolů, až ho pak napadlo, že bych jako mohl jet sám, že mě jako máma nahoře odtsartuje a on dole chytí. On má teda tatík občas dost zhovadilý nápady, tohle byl jeden z nich. Táta mě vyvezl nahoru, seběhl dolů, připravil si foťák a máma mě pustila. Jelo to parádně, akorát naši nějak zapomněli, že ty boby mají lyžičky na řízení a ty mají drobátko vůli. No, najednou boby začaly zatáčet a to rovnou směrem do Vltavy. Tatík zanechal pořizování fotéček do albíčka a běžel mě zachytit, zatímco mamku se nahoře na kopci snažila klepnout nějaká pepka nebo co, páč narozdíl od tatíka viděla tu Vltavu, kam jsem měl namířeno. Naštěstí po mě tatík v poslední chvíli skočil mocným skokem, zrovna v momentě, kdy jsem se zastavoval o ochrannou síť 🙂 Oba z toho byli docela vyplesklí, fakt švanda 🙂 Další bobování se už obešlo bez dalších adrenalinových zážitků, i když to neznamená, že to bylo totálně o ničem, to néé! Bylo tu super, už se těším příští zimu někam na hory 🙂

Jak jsem už psal na začátku, naprosto normálně v pohodě chodím, jako žádnej problém, ne? Hnedle je to lepčí, dojdu si, kam potřebuju, pohodička 🙂 Takže naše procházky s rodičema venku jsou konečně vo něčem, protože se třeba na zahradě deset minut koukám na Bobíka (to je Stodolovic králík, co bydlí u nás na zahradě), drobátko se porejpu v písku na pískovišti, zkontroluju hokejky, projdu se s koštětem po cestičce k brance a zase zpátky, cestou něco málo pometu… je to ho zkrátka hodně moc, co musím stihnout a co dělám.

Taky musím říct, že doma hodně pomáhám! Jenomže naši jsou hrozný nepořádníci, takže mám fakt občas plný ruce a nohy práce a nevím, co dřív! Tak třeba vyndavám prádlo z pračky, když dopere, to fakt fuška, vytahat všechny ty do sebe zamotaný dlouhý a těžký věci a složit je do vaničky nebo lavóru. Pak je potřeba je pověsit, ty mokrý věci z tý pračky, jenomže to zatím nemůžu dělat, páč nedošáhnu na sušák, tak aspoň podávám kolíčky a prádlo, jenomže máma nebo táta to vždycky věší hrozně pomalu, a vůbec mi nestačí!!! Fakt jim všecko hrozně trvá. jednou jsem takhle tátovi podával při snídani do pusy olivy z mističky a vůbec je nestíhal jíst, jak jsem mu je rychle podával! A to přitom tvrdí, jaká je to dobrota, ty olivy. To já bych piškoty určitě zvládnul jíst rychle, kdyby mi teda někdo nějaký podával. Vždycky dostanu tak dva-tři a šmytec. Přitom jich máme doma dost, plnou sklenici, a jednou jsem zahlídnul mámu, jak si jich bere celou mističku, a to je asi jako v pořádku. Já jich dostanu jenom pár a basta fidli. No, nepřijde mi to zrovna moc spravedlivý! Navíc, když jim furt tak pilně s něčím pomáhám…

Třeba pomáhám s vařením. To vypadá tak, že si mě rodičové posadí na kuchyňskou linku a já si tam sedím a podávám koření a tak. Včera jsem tátovi pomáhal válet těsta na slaný štrůdly a s mámou jsem dělal žemlovku. Sypal jsem tam cukr a skořici, to bylo fakt dobrý! A ta žemlovka byla taky dobrá, teda spíš výborná, měl jsem jí k snídani a i k véče.

Furt taky musím dávat pozor, aby měli rodičové zavřenou takovou tu skříňku pod dřezem, jak tam dávají odpad a jak tam já dovnitř nesmím lézt. Pořád na to zapomínají a já tam pořád musím chodit a pořád je na to upozorňovat! Nebo když jim přijde esemeska. Hned jim to musím jít říct, nebo by o tom snad ani nevěděli. A takhle by se dalo pokračovat hodiny… Rychlovarná konvice, mikrovlnka, pračka a kdovícoještě, to všechno musím hlídat a hlásit, když se to třeba dovaří, nebo dopere a tak. Takže chápete, že pak nemám moc času se nějak vykecávat tadyhle na tom internetu, ne. No nic, tak zatím se mějte, mámě přišla zpráva a já jí to musím jít říct, protože ona by si toho asi vůbec ani nevšimla!!! Ach jo, ti rodičové, s nima mám starostí…