Vojta nemá strach z výšek. Neustále by někam lezl, něco přelézal, na něco šplhal. To je pochopitelně v pořádku, když ho to tak baví, vždyť přeci kdo si hraje (v tomto případě na něco leze), nezlobí. Ovšem dneska mě přeci přišlo, že už je toho kapku moc a jestli to takhle půjde dál, tak fakt nevím.

Byli jsme v Kroužkách na Vltavě , což je takový senza hřiště v Braníku, kde mimo jiné mají obrovské prolézačky z lan a taky velké skluzavky. Ve středu jsem tam byl s klukama sám, tak si Vojta jenom cvičně sám vylezl asi do tří metrů s tím, že až tam budeme s Martinou, tak s ním vylezu až nahoru. K nejhoršímu došlo dneska dopoledne, když jsme tam vyrazili celá famílie. Přestože mám z výšek fóbii a jak jsem víc jak dva metry nad zemí, nedělá se mi zrovna dobře a tak nějak se necítím pevný v kramflecích. Ale co by člověk neudělal pro své dítě, že. Když to zvládnou ty malé děti (po lanoví běžně doslova pobíhají odhadem tak pětiletí caparti), musím taky.

Vojtu jsem nechal lézt napřed pod průhlednou záminkou, že ho jistím, kdyby něco (chacha). Jestli někdo působil cestou nahoru nejistým dojmem, tak Vojta to rozhodně nebyl. Nakonec jsme zdárně dosáhli vrcholu a podařilo se nám i vyšplhhat na plošinu (tam měl Vojta jediný menší problém, protože je moc  malej, takže alespoň k něčemu jsem tam nakonec byl dobrej).

Cesta dolů toboganem už byla celkem brnkačka, frčí to fakt dobře. No, nakonec jsem to pro velký úspěch musel absolvovat ještě jednou. Mám ale takové tušení, že to rozhodně nebylo naposledy… Rozhodně ale musím říci, že do větší výškolezecké akce se rozhodně navrtat nenechám…