Bouři jsme těsně unikli, poklad jsme našli, auta jsem z bahna vytahali, u ohně si zazpívali… prostě a jednoduše, letošní Lužnice se nadmíru vydařila. Sice nebyla taková vedra, na jaká jsme si za poslední roky zvykli, ale na druhou stranu zase bylo v řece dostatek vody.

Fotky

První den jsme sjeli ze Suchdola na Majdalenu, což nakonec stihla i Skořepka, byť to tak ze začátku vůbec nevypadalo. Kuba se ukázal jako rozený vodák, plavbu si užíval a absolutně nejevil žádné známky znuděnosti, z čehož jsme měli značné obavy.

Vojta s Vítkem si odbyli svůj vodácký křest, když se cvakli. Oba to nesti statečně, i když Vítek pak prohlašoval cosi o tom, že už nechce mít za tátu vodáka…

Na pověstné lužnické komáry zkouším starý babský trik, který jsem kdesi vyhrabal na netu – česnek. Komárům to nevoní, takže když ho jíte, nejdou na vás. Sice jsem se musel v jeho konzumaci držet při zdi vzhledem ke skutečnosti, že jsem na vodě nebyl sám, ale i tak mám pocit, že to zabralo.

Protože jsme jeli Lužnici ze Suchdola, doslova se nabízelo využít vodáckou píseň od Hop Tropu Překvápko, zejména její verš “v den D u mostu v Suchdole, no to je voda, týý vole!”. Udělal jsem z toho vodácký pokřik, kterým jsme zahajovali plavbu. Děti ovšem nelenily a protože jsou slušně vychované a nechtělo se jim vyslovovat to sprosté slůvko, předělali si to na “v den D u mostu v Suchdole, Filip jede na kole”.

Další den jsme to sešplouchli přes Rozvodí po Nové řece do Mláky. Na záda nám dýchala dost šílená buřina, ale nakonec nás naštěstí líznul jenom její okraj. Což byla dost klika, vzhledem k pasece, kterou po sobě zanechala. Polámané stromy a vyplavený kemp v Majdaleně netřeba dále komentovat. Vybruslili jsme z toho pouze slušným slejvákem, který ovšem naši morálku nemohl zásadněji ohrozit.

V Mláce jsem musel přesunout stan, protože jsem ho podle svého zvyku postavil s neochvějnou jistotou přesně na místě, kde během bouře vzniklo menší jezero. Kousek od stanů jsme měli hřiště se sítí, takže jsme uskutečnili první z několika mačů v přehazované. V kempu jsme byli úplně sami, takže jsme mohli večerní dýchánek uskutečnit pod střechou v místním kiosku.

Pondělí jsme si odpočinuli od lodí a vydali se na výlet do Třeboně. Ovšem samotný odjezd z kempu nebyl úplně ideální, protože se naše úžasné vito na louce spolehlivě zahrabalo.  Nakonec jsme po marných pokusech o vyproštění povolali Káju a ten nás na laně dostal zpět na pevnou zem. Večer podobně dopadl Dandy, pro kterého nebyl náš případ dostatečným mementem, ale jeho mnohem lehčí osobák jsme vyprostili celkem v klidu.

V Třeboni jsme navštívili restauraci v místním kempu, prodejnu zmrzliny na náměstí, Schwarzenberskou hrobku a další zajímavá místa. Kuba si po roce opět vyzkoušel, jaké je to spát v kočárku na písčitých cestách kolem hrobky – něco jsme se tam spolu za ta léta najezdili 🙂

Rozjeli jsme také sbírání lístečků  do rozstříhané zprávy, kde jsem se snažil naroubovat tuto rytířskou legendu na jihočeské reálie.

V úterý byl na pořadu dne nejdelší úsek do Hamru. Anita jevila určité obavy, jak to na gumáku upádluje, tak jsme vyslali předvoj žen, dětí a seniorů ještě před převozem aut, aby na to měli víc času. Díky dostatku vody to navíc krásně teklo, takže černé scénáře se nevyplnily a všichni dojeli do Hamru. Někteří sice po menší koupeli, ale díky Vojtovi se podařilo objevit a zachránit uplavané a ztracené pádlo, takže škody na majetku veškeré žádné.

Kuba dneska jet nechtěl, tak si s Martinou udělali volný den. Naším odpoledním úkolem na Hamru je zajistit z Farmy Hamr několik husích brk pro cestu za pokladem (majitelkou farmy je sestra kolegyně Kláry z práce, kterou já ovšem znám pouze přees facebook. Ale je velmi vstřícná a ochotná, takže jsme kýžené historické psací náčiní získali).

Středa je poslední den na vodě. Vzhledem k bohatě naplněnému korytu Nežárky se rozhodujeme jet bez Kuby. V poklidu přijíždíme do závěrečného kempu v Dráchově. S Dandym jdeme najít místo pro poklad, prostředí je zde v tomto ohledu ideální. Dandy s Kájou následně poklad zahrabali, Petra zašifrovala zprávy a mohli jsme se věnovat volné zábavě.

Od dětí jsem dostal  krásný památeční list s podpisy, děkuji mnohokrát! Pak mě sice za přispění dospělých členů výpravy hodily do vody, ale i tak jim děkuji 🙂

Po setmění se vyrazilo pro poklad (hrnky a misky vyrobila Juryška). Protože Majda nebyla mobilní a Kuba byl zase moc malej na to, aby šly děti samy jako loni, museli jsme s Honzou jít s nimi. Ale atmosféru to myslím přiliš nepokazilo.

No a pak už jenom absolvovat báječný závěrečný večírek, který se vydařil vskutku mimořádně, a hurá do spacáků.

Bylo to báječný a za rok to doufejme bude ještě lepší 🙂