Začal jsem sepisovat, dokud mi ještě paměť alespoň částečně slouží, zážitky z cesty do Austrálie, kde jsme byli s Klárou tuším na přelomu let 01-02. Pokusím se i vyhrabat CD s fotkama.

Kdysi dávno jsme měli s Kájou takovou představu, že pojedeme společně do Austrálie. Cesta do Izraele měla být taková přípravka a země klokanů a koal pak měla přijít jakožto druhá v pořadí. Naplánované to bylo hezky, až na to, že Kájovi do toho vlezla pakárna jménem armáda, respektive civilka na vrátnici ve výzkumáku.
Z celé výpravy by tedy nakonec sešlo, kdybych se náhodou uprostřed příprav nepotkal v jedné hospodě s Klárou, kde mimo jiné přišla řeč i na Austrálii. Zatímco po prvním pivu to hodnotila jako dobrý nápad, po třetím už měla zájem jet taky a po pátém už měla nakoupenou letenku 🙂 Nakonec se tento dýchánek ukázal jako šťastné řešení, neboť jinak bych se do Austrálie asi nepodíval, a Klára konec konců taky ne.
Již od počátku bylo jasné, že naše výprava bude značně podkapitalizovaná, ale hodlali jsme se s tím hrdinně poprat. Úkolem číslo jedna bylo získání víz. Potřebovali jsme mimo jiné prokázat, že jsme dostatečně solventní, což vyřešily krátkodobé půjčky od všech možných známých. Honza Mates nám helfnul tím, že sehnal od nějaké své australské kámošky zvací dopis. Protože to všechno bylo furt imigračnímu úřeníkovi na úřadu ve Vídni málo, tak jsme ještě naši žádost podložili nějakými plky o tom, jak tam já budu z pověření redakce stavebního časopisu, kde jsem si tenkrát vydělával na chléb svůj vezdejší, studovat architekturu a Klára zase sbírat informace o rostlinkách do nějaké školní prácena zahradní architektuře. No, nakonec to klaplo a víza jsme dostali.
Víza tedy máme a můžeme začít směle plánovat cestu. Díky internetu jsem zjistil řadu zajímavostí ohledně sklizní, rad jak sehnat práci na černo (není to prej vůůůbec problém, prostě zajdeš do hostelu a poptáš se a dají ti nějaký tipy, prostě v pohodě). Auto si koupíme na místě.
Pár dní před odletem mě Klára zaskočila dotazem, jestli budu mít s sebou svačinu. Jakožto zkušený cestoval aeroplány (letěl jsem do Izraele a zpátky 🙂 ) říkám, že to je zbytečný, protože v letadle dostaneme chutnou krmi. „Jenomže já si dělám svačinu, když jedu tady někde na výlet do Brna a přijde mi divný, že bych neměla mít svačinu na tak dalekou cestu, když jedeme až do Austrálie,“ zní rozumný argument. Nakonec nám svačina přišla na letišti ve Vídni velmi vhod.
Konečně sedíme v letadle a míříme směr klokani. To pravé estování začíná ale až v letadle z Vídně. Let trvá přes dvacet hodin a personál se nám snaží cestu zpříjemnit nabídkou různých nápojů. Dáváme si pivka a pak přecházíme na vínko, které přeci jenom není tak močopudné a navíc stoupá rychleji do hlavy, že 🙂
No a tak jsme se přes mezipřistání v Kuala Lumpuru dostali až na letiště do Sydney.