V Praze 9.2.1974

Můj případ

Po 24 létech se pokusím vylíčit můj případ boje proti komunistické vůli, která zosnovala zničení demokracie v Československé republice organizovaným spiknutím ve službách komunistické internacionály pro zájmy SSSR, který usiluje o ovládnutí světa pod rouškou hlásání socialismu a svou teorií třídního boje a boje proti národovectví, propagováním „Internacionalistického vlastenectví“. Pod pojmem „diktatura proletariátu“ a s vynášením dělnické třídy se snaží rozpoutat boj dělníků proti tak zvané vykořisťovatelské třídě nazývané buržoasií a kapitalismem. Žádné kulturní hodnoty, osobní svoboda a osobní bezpečnost nejsou tomuto komunistickému spiknutí nedotknutelné a pohrdá jimi. V zájmu třídních ideí vraždí své odpůrce a nejen je. Vraždí se vzájemně podle potřeby a pokynů z Moskvy. Ukázkou této zvůle jsou známé vraždy a násilí za éry Stalina a u nás známé vyvraždění Gottwaldových odpůrců Slánského a spol. r.1951.

Další info o Františkovi Kolmanovi

V různých státech si počínala pátá komunistická kolona různě. Začalo to i za 2.světové války. Např. proti vůli polského národa byla pod tlakem SSSR dosazena prosovětská vláda, ačkoli v Londýně pracovala po celou dobu války legální polská vláda v exilu. Podobný osud stihl i demokratický osud Jugoslávie, když samostatný „Tito“ s pomocí SSSR nechal koncem války vyvraždit své odpůrce Mihajleviče a další, kteří bojovali pro obnovení demokratických způsobů života poválečné Jugoslávie.

Trochu odlišný způsob si zvolila komunistická klika vedená SSSR proti Československu. President Dr. Eduard Beneš byl uznávaným vůdcem Československa, měl důvěru celého národa a dokonce s SSSR uzavřel smlouvu v r. 1943 o přátelství a poválečné spolupráci.

Tehdá Stalin roztruboval do světa heslo o Sebeurčení národů, že SSSR se nikdy nebude vměšovat do věcí jiných států a ponechává na vůli, jaký režim a způsob vlád si zvolí. Dokonce Stalin zrušil někdy po vypuknutí války s Německem Kominternu a tím zklamal i Roosewelta a churchila, kteří jeho slibům nechali víru. Potřeboval prostě v boji proti Hitlerovi a každý prostředek mu byl dobrý. Vše se dá vysvětlit jejich dialektikou.

Nová vláda po revoluci 1945 Košický vládní program, vládu měly vykonávat 4 politické strany: komunistická, Nár.Socialistická, Soc.Demokratická, Lid.Demokratická.

Komunisté si záměrně vybrali důležité funkce – vnitra, a utvořili si ještě Revoluční odborové hnutí jimi ovládané a prostřednictví těchto orgánů a obsazováním různých funkcí v důležitých resortech vytvářeli nepřehlednou situaci, prosadili si i zřízení a vyzbrojování tzv. „Milic“ k ochraně závodů. Byla to krtčí práce komunistů s cílem zmocnit se celé vlády, vymítit ostatní partnery a utvořit vládu poslušnou svému podporovateli SSSR, z jehož popudu se vše toto provádělo.

Po inscenování známých událostí z roku 1948, které vedly k demisi koaliční vlády a k útlaku na presidenta Dr. Beneše zmocnila se Komunistická strana s pomocí tajné policie a při zradě tehdejšího velitele armády gen. L.Svobody, který odmítl uposlechnout presidenta Dr.Beneše a zakročit proti spiknutí. Tím bylo dovršeno porobení československého národa, která trvá dodnes i přes skrytý nesouhlasem převážné většiny národa. Stali se z nás Vasalové SSSR, které vykořisťuje stejně jako ostatní národy Evropy během války a po válce porobené. (Lotyšsko, Litva, Estonsko, Maďarsko,NDR, Polsko, Bulharsko, částečně i Rumunsko a Jugoslávie) a nechá se jim poté ještě licoměrně oslavovati jako jediný osvoboditel a jediný znatel demokratických svobod nazývaný „lidově-demokratických“.

Tyto události v r.1948 vedly k pronásledování a k útisku inteligence a podnikatelských stavů v ČSR a nakonec k násilnému znárodňování a krádání všech zámožnějších vrstev a jejich celoživotní výsledky práce a zbavit je i možnosti žít jako řádný občan a dal jim punc nepřítele lidu i socialismu.

Tyto zásahy byly vítány mnohými proletáři , kteří se po dobu republiky pro svou lenost a neschopnost nemohli uživit a spoléhali jen na rozvrat.Těchto lidí režim komunistů dobře využít, rozdával jim plnýma rukama, udělal z podřadných a lenochů ředitele a různé funkcionáře, policajty a udavače. Do svých řad vzali mnoho nejrůznějších kolaborantů a zrádců, jen když se schválně a ze strachu hrnuli pod prapor KSČ, aby zamaskovali svoji nekalou činnost z okupace. Z těchto lidí se stali nejhorší a nejnebezpečnější pracovníci, kteří šikanovali kde koho, tím horlivěji, čím větší máslo měli na hlavě z let minulých.

Komunisté se v té době mstili svým odpůrcům a všem majetným lidem i inteligenci kde mohli. Zbavovali je úřadů a zaměstnání, jejich děti nesměli studovat a mnohdy se ani učit řemeslu.

Nastal bezuzný komunistický teror pod rouškou „třídního boje“ pod heslem „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Začalo veřejné ostuzování poctivých lidí, špinění jich a policejní teror, zavírání a věznění nevinných pro vykonstruované obvinění nebo jen proto, aby se mohli zmocnit majetku, či zkompromitovati na veřejnosti vylhanými historkami, a potom zbaviti úřadu a lepšího zaměstnání. Nastal hon na politické pracovníky ostatních stran, z nichž mnohým se podařilo dostati se do zahraničí a do emigrace, ostatní byli buď zavíráni, nebo nuceni přisluhovati novému režimu a odsuzováni dřívější činnosti.

Teror se nezastavil ani před skutečnými osobnostmi, jakými byl ministr Drtina (Pavel Svatý) a Jan Masaryk, když neuspěly známé „dárkové balíčky s výbušninou“, které v té době ještě před vládní krisí dostali někteří politikové a tato špinavost byla tehdy právě Drtinou odhalena.

Zorganizovány byly také volby se známými „bílými lístky“. Organizaci volem uskutečnili komunisté a byl činěn všemožný nátlak na voliče. Byla organizována tzv. „demonstrační volba“, tj. celé osazenstvo domu či ulice šlo najednou a aniž by se šlo za plentu, vhazovali lístky před očima kontrolorů – komunistů do urny. Rovněž i sčítání hlasů bylo pochybné, protože to prováděli jen komunisté a dělali si s lístky co chtěli. Před tím vedli delší dobu kampaň pro získání sedláků pod heslem „půda patří těm, kteří na ní pracují“ a slibovali jim rozdat půdu velkostatků a podobnou. Takovým podvodným způsobem se jim podařilo získat mnohé hlavně z řad menších rolníků a čeledínů toužících po větším přídělu polí.

A jak to s nimi dopadlo, to dnes všichni dobře vidíme. Žádný z nich neviděl ani píď další půdy a nakonec jim vzali vše i to co sami měli.

Nejdříve propagovali znárodnění podniků přes 500 zaměstnanců, zanedlouho v r. 1948 po únoru přišli s požadavkem znárodnění podniků přes 50 zaměstnanců. Nikdo ze znárodněných nedostal žádnou náhradu, ačkoliv byla slíbena. Naopak v pozdějších létech byly potlačeny veškeré podniky i sebemenší.

Takové jsou činy a plnění slibů vládnoucích komunistů

Naopak teror zesílil, uvěznili desetitisíce lidí, důstojníků, zahraničních vojáků, odsuzovali stovky lidí na smrt a desetitisíce na mnohaleté žaláře, vše nekontrolovaně, ve jménu lidově demokratické republiky. Popravili Piku, že byl spolupracovníkem čsl.vlády za okupace v Moskvě a mnoho našich skvělých lidí, např. Miladu Horákovou a mnoho dalších, o čemž jsme slýchávali a četli v roce 1968 a 1969 po uvolnění cenzury.

Začátek odboje proti komunistické zvůli

Úklady KSČ vůči straně čsl.nár.socialistů v roce 1947 zesilovaly do neúnosné míry, zvláště před volbami do NS. Jako Sokol, nár.socialista,zastánce a obdivovatel demokratických ideí T.G.Masaryka, čsl.legií, vlastenec a aktivní politický vězeň z doby německé okupace 1939-45, jsem nesnášel úklady komunistů, kteří všechny uvedené ideály demokracie podrývali a usilovali i zvrat poměrů, zničení pravé demokracie a zavlečení naší republiky do područí SSSR.

Nastolením vlády „Luzy“, jejímž prostřednictvím za použití bezudné demagogie se dostávali k moci, využívajíce slušnosti ostatních politických stran, které k podobné podvratné činnosti na svou obranu nesáhly. Jaké úmysly měli vedoucí komunisté již v listopadu 1945, jsem se přesvědčil při výstavě odbojové skupiny „V B O J“ instalované v Umělecko-průmyslovém muzeu v Praze v listopadu 1945, kterou jsem z větší části sám instaloval. Z mého uchovaného archivu z okupace jsem na výstavu zapůjčil 2 výtisky ilegálního „Rudého Práva“, které jsem umístil do vitríny.

V jednom z nich byl článek, kterým byl napadán Dr.E.Beneš.Bylo to vydání tuším z roku 1941, z doby, kdy byl celým demokratickým světem uznávaným představitelem Čsl. Republiky a jedním z prvních bojovníků proti nacismu.

Již druhý den po otevření výstavy jsem zjistil, že právě toto Rudé Právo s článkem proti presidentu Benešovi zmizelo. Pátral jsem po něm a od členky této odbojové skupiny pí. Škaldové jsem se dozvěděl, že výtisk si osobně vzal z vitríny tehdejší gen.tajemník KSČ Rudolf Slánský, kterému vadila zveřejnění názorů komunistů z okupace v této době, kdy předstírali loyalitu Dr.Benešovi a dokonce na oko uznávali i T.G.Masaryka, vědom, že by je náš lid v době těsně po revoluci 1945 smetl ze scény., kdyby v této kritické době vystrčili své komunistické pravé růžky. Přes urgenci Slánský výtisk nevrátil, prostě jej ukradl. Již tehdá jsem k nim měl nedůvěru, zvláště když si začali přivlastňovat zásluhy o odboj za okupace, vzájemně se doporučujíce vtírali po r.1945 do odbojových organizací, jako tomu bylo v tzv. „Historické skupině V Boj“, kterou podvodně ovládl Dr.Vlk a Slánského dokonce udělal čestným předsedou. Tyto podvody byly odhaleny při procesech se Slánského spolupracovníky v roce 1951, kde zatčený Dr.Vlk přiznává, že se do odbojových skupin vetřel neprávem.

Nikdy jsem jim po revoluci nevěřil a při příležitosti voleb v r. 1947 jsem začal proti nim pracovat. Bílé lístky, které byly rozdávány současně s kandidátkami všech 4 stran pro volbu do Nár.shromáždění. Bílé lístky byly protestem a nesouhlasem s navrženými kandidátkami. Komunisté se těchto lístků obávali a organizovali zastrašovací kampaň a teror při vlastním volebním aktu. Prostřednictvím svých členů organizovali např.hromadný odchod všech obyvatel domu k volbě a volit manifestačně, tj. nechodit za plentu a veřejně vkládat kandidátku před okolosedícími. Kdo se opovážil jít za plentu, toho si zapisovali. Projevovali drzou aktivitu, okatě si sedli vedle urny s poznámkovým blokem. Širokou kampaň vedl i komunistický tisk.

Před volbami jsem rozmnožil na cyklostylu mnoho letáků s výzvou ke vkládání bílých lístků. Prostřednictvím známého Kochra provedl jeho příbuzný v jedné venkovské tiskárně sazbu stejného letáků.

O sletových dnech XI.Všesokolského sletu v Praze byla velmi napjatá situace. Komunisté nemohli slet zrušit, pokoušeli se o provokace. Sokolstvo bylo proti nim rozjitřeno. Těsně před sletem Vydávaly některé sokolské župy tajné oběžníky proti komunistům, zveřejňovány byly také různé zásahy tajné policie v sokolských řadách. Tyto oběžníky byly tajně kolportovány a dále rozmnožovány. Několik těchto oběžníku jsem dostal od p.Bejsty.

Slet byl po stránce politické velmi rušný. Při odchodech ze sletiště byla provolávána cvičenci různá hesla, např. „Ať žije president Beneš“, „Bez Beneše bez Hany, nejsou naše Hradčany“ a mnoho dalších. Na sletišti pod tribunami v průchodu do šaten byli v trámoví zalezlí tajní policisté, fotografovali nás při provolávání hesel. Jednoho z těchto fízlů jsme strhli mezi nás a masa cvičenců přes něj pochodovala dál. Stejné t o bylo i u žákyň při nástupu na sletiště, II.stupeň žákyň (asi 9letých) po dokončení rozestupu začaly skandovat „Ať žije president Beneš“. Nikdo jim to neorganizoval a ony tak projevily svůj názor na drastické opatření, kdy president Beneš musel po únoru 1948 odstoupit a na jeho místě na sletišti seděl nenáviděný Gottwald se svou ženou Martou

Demonstrace proti KSČ vyhrotily v době sokolského průvodu Prahou. Komunisté chtěli Sokoly zastrašit, a proto po celé délce průvodu v ulicích u chodníků byli rozestavěny jejich členové s papírovými štítky na klopě kabátu s nápisem „Pořadatel“. Tito podaření pořadatelé se se zlou potázali. Utržili mnoho ran a posměchu od průvodu i od davů lidí natlačených na chodnících. Celý průvod hlučel hesly pro Beneše a Masaryka a proti komunistům a s nimi je skandovali i zástupy na chodnících. Někteří z horlivých pořadatelů a různí fízlové mezi diváky se pokoušeli občas někoho zatknout, ale zle to s nimi vždy dopadlo, dav diváků je nedal a se šrámy odtáhli ti „pořadatelé“.

Na Staroměstském náměstí byla jako obvykle při sletech tribuna s presidentem a čestnými hosty. Tentokrát tak seděl Gottwald a jeho věrní a domnívali se, že Sokolstvo jim vydá hold. Dopadlo to však pro ně trapně. Zatímco rozjásaný průvod provolával protikomunistická hesla až těsně k příchodu na Staroměstské náměstí, tam však rázem umlkl a Sokolské šiky neuposlechly povelu „Vpravo hleď“ a při defilé před presidentem stočily hlavy vlevo a na vládní tribunu se ani nepodívali. Gottwald zahlížel jako deset čertů.

Když sokolové přešli k Celetné ulici, opět začalo skandování. Tato sprcha trvala nejméně 4-5hodin, pokud šel průvod. V ulicích stály policejní vozy, z nichž filmovali pochodující a hesla provolávající Sokoly, kteří měli na prsou a na kroji jmenovky žup a jednot. Tak odezněl mohutný, nejkrásnější, ale poslední Všesokolský slet. Potom už nastala persekuce a zrušení sokolských organizací a jejich členů, zašantročení sokolského majetku a zničení celé rozvinuté tělesné výchovy, kterou nám záviděl celý svět. To je dílo komunistů, kteří potírají vše, kde se prosazuje vlastenectví a pravá demokracie.

Sokolský slet viděli však i četní zahraniční hosté, kteří bývali vždy vděčnými návštěvníky této neobyčejné a světové podívané, jaké nebylo nikde jinde. A tak se i cizina dozvěděla, jak smýšlí československý národ o komunistech a jak je miluje.

Ještě před sletem mi řekl Dr.F.Karas, že bude mít o sletových dnech hosta z Ameriky – amerického Čecha Jiřího Naxera. Požádal jsem Dr. F. Karase, aby mě s ním seznámil. Stalo se tak. Pojal jsem úmysl navázat spojení s Dr. Ant. Hřebíkem, bývalým starostou ČOS,který byv ohrožen jako poslanec strany čsl.nár.socialistické,odešel v květnu 1948 tajně do zahraničí, do exilu jako řada politických osobností.

Na schůzce s J.Naxerou v červenci 1948 jsme se dohodli, že on předá Dr. Hřebíkovi můj dopis a současně s ním kód pro případ, že by bylo někdy potřeba se dorozumívat. Dopis i kód jsem napsal na bílé plátno a zašili jsme to pod podšívku kabátu. Naxera vzal sebou i hesla provolávaná na Sletu. Z Německa mi Naxera poslal pohlednici, že už opustil ČSR.

Poměry po Sletu se ještě zhoršovaly. Měl jsem doma několik rozmnožovacích strojů, tak jsem začal rozmnožovat různé kolující letáky a protikomunistické články. Zvolil jsem k tomu podobný způsob jako za okupace. Letáky o několika stránkách měly hlavičku K.V.V BOJ, což znamenalo Kruh věrných vbojařů, tím jsem myslil na naší práci z let 1939-45. Tiskl jsem doma. Aby však nebylo možné při neočekávané prohlídce rozmnožovacích strojů zjistiti, že na nich bylo tištěno, zhotovil jsem blánu s reklamním obsahem studnařské živnosti, která mi zbyla po znárodnění. Tuto blánu jsem vždy po provedení tisku letáku navlékl na rozmnožovací str???vše jsem jemně poprášil a zaprášený stroj jsem uložil do skříně. Samozřejmě, že jsem doma nemohl mít žádné potřeby k tisku letáků, ani blány ani papír a barvu. Toto vše jsem uschoval v tajné skrýši v dřevěné boudě ve stavební ohradě mimo náš domek. Později, koncem roku 1948, jsem k tomu účelu zřídil tajný sklípek pod domem, který byl přístupný ze zahrady dobře maskovaným okénkem, neroznatelným od kamenného soklu. Ve sklípku jsem umístil cyklostyl, barvy a ostatní potřeby a zavedl jsem el.osvětlení. Tento úkryt nebyl nikdy odhalen.

Letáky jsem tiskl nepravidelně. Roznášel jsem je většinou sám, část jsem dával Jožovi Karasovi a část Josefu Sejkorovi z Vinohrad. Něco jsem dával i C.Bejstovi.

Napojení na anglické velvyslanectví

V továrně ČKD v Modřanech jsem se v listopadu 1948 stýkal s Josefem Schickem, kterého jsem znal ze Sokola z nácviku na Zbraslavi. Zajímal se o moje okupační osudy a dostali jsme se k mým letákovým akcím. Svěřil se mně, že jeho kamarád ze Zbraslavi Vladimír Struska, studující filosofie, má spojení na bývalého majora západní armády, který má styky s anglickým velvyslanectvím.

Vzpomněl jsem si na Naxeru a Dr.Hřebíka a usoudil jsem, že by stálo za pokus poslati Dr.Hřebíkovi přes anglické velvyslanectví prostřednictvím onoho majora a Strusky zprávu pro Dr.Hřebíka a vyzkoušeti tak možnost korespondování. Struska nejprve vysondoval situaci u onoho majora, kterému říkal „Zdeněk“ a získal souhlas.

Sestavil jsem ihned šifrovaně zprávu pro Dr.Hřebíka adresovanou J.Naxerovi do Ameriky. Struska zprávu „Zdeňkovi“ doručil a ten ji prostřednictvím prvního tajemníka velvyslanectví Wildasche odeslal na uvedenou adresu. Za nějaký čas došla pohlednice od Naxery, která potvrzovala dohodnutým způsobem doručení mé zprávy. Později jsem poslal tuším ještě 2x zprávu Dr.Hřebíkovi.

Od Strusky jsem se dozvěděl, že „Zdeněk“ organizuje nějakou vojenskou akci se záměrem svrhnout Komunistickou vládu v ČSR. To jsem také sdělil Dr.Hřebíkovi, aby se k tomu vyjádřil. Odpověď však nedošla.

V polovině ledna r.1949 jsem dostal od paní Terezie Kotové z Prahy Bubenče zprávu, že se zná se členem SNB Václavem Šimákem z Dejvic, který organizuje s drogistou J.Hubálem též z Dejvic a s některými policisty a tajnou policií v Dejvicích odbojovou protivládní skupinu.

Po osobním seznámení v lednu 1949 se Šimákem, který se při té příležitosti poznal i se Struskou, došlo mezi Struskou a Šimákem k dohodě, že Struska bude informovat „Zdeňka“, zda by byl ochoten Šimákovu skupinu zapojiti do vojenské akce.

Záhy se tak stalo, Šimák se sešel se Zdeňkem a s ním se seznámil i Hubálek.

„Zdeněk“ potřeboval získat zbraně. V Modřanech byl bývalý kovář Vladimír Pazdera, který právě v této kritické době byl zaměstnán ve vojenských bývalých vozatajských kasárnách ve Vršovicích. Pazderu jsem znal od mládí, dohodl jsem se s ním koncem roku 1948, že vyšetří, jaké zbraně a kde jsou v těchto kasárnách a že se pokusí vyšetřit i způsob střežení, kdy jsou jaké služby, kde se střídají stráže a pokusí se získat velitele kasáren bývalého čsl.legionáře pro tuto akci. Získal i heslo pro střídání stráží. Všechny údaje jsem i s náčrtkem situace kasáren předal v obálce pí. Kotové pro V.Šimáka.

První schůzka organizátorů akce se konala 25.2.1949 v bytě Josefa Šimáka v Praze I. Na schůzi byli přítomni „Zdeněk“, se kterým jsem se zde poprvé sešel, dále byl přítomen Václav Šimák a Josef Hubálek. „Zdeňkovi“ jsem zde předal situační plán kasáren s údaji od V.Pazdery. Před touto schůzkou jsem osobně seznámil V.Pazderu s V.Šimákem, aby jim mohl sděliti další podrobnosti o kasárnách, které měly být přepadeny za účelem získání zbraní. Podle Pazdery bylo v kasárnách asi 10.000 pušek, 20.000 kulometů, střelivo a pancéřové pěsti.

Na uvedené schůzce byl určen termín zahájení akce na konec února, přeložený na 7.března 1949. Před závěrem jednání jsem odešel, byl jsem přizván za účelem podání zprávy o kasárnách.

V únoru 1949 jsem získal od Václava Šimáka obžalobu zatčené skupiny generála Kutlwašra. Obšírný spis, asi 10 listů, se všemi podrobnostmi protistátní činnosti všech členů v obžalobě uvedených, byl označen razítkem „tajné“.

Sestra jednoho z hlavních obžalovaných (Bacílka), jej tajně převzala od bratra při návštěvě na Pankráci a dala jej Šimákovi, který mi jej půjčil k pořízení opisů. Opis s několika kopiemi jsem ihned provedl a Vlad.Struskovi jsem předal 1kopii pro Anglické velvyslanectví. První 2 kope Struska předal „Zdeňkovi“, kopii pro Americké velvyslanectví chtěl předa později.

V téže době, někdy v únoru, jsem zhotovil šifrovací šablonu k usnadnění šifrování a dešifrování zpráv. Kopii šablony jsem poslal po Struskovi „Zdeňkovi“ s určením pro Dr.Hřebíka.

Pro případ provádění akce jsem dohodl s Dr.F.Karasem,aby vešel ve spojení s arcibiskupem Boranem, který měl po obsazení rozhlasu přečíst poselství čsl.národu.

Původně byla vojenská akce plánovaná na Štědrý den 1948, kdy se předpokládala nejmenší bdělost,přípravy však byly neúplné a tak byla akce odložena na konec února 1949 a odsunuta na 7.3.1949.

Akce byla široce založena. Byly do ní zapojeny celé vojenské posádky na Žatecku, tanková jednotka a Milevická posádka s pancéřovaným vlakem. Úplné podrobnosti a rozsah mi nejsou známy, jen vím, že akci organizoval ppl.gšt.Genic s posádkovými veliteli ppl.Sabelou a ppl.Songem. O ostatních jsem se nedozvěděl.Hlavním organizátorem byl mj.čsl.armády (zahraniční) Jebavý – krycím jménem „Zdeněk“, který měl styky s angl.velvyslanectvím.

Jebavý byl pro tuto akci plně kvalifikován, za války vykonával zodpovědné špionážní úkoly pro Anglii, byl na obsazené území v Evropě vysazen z anglické ponorky a Němci na jeho dopadení vypsali velkou odměnu. Nidky však jej neodhalili. Po skončení války se vrátil do ČSR a zabýval se velkoobchodem skla pro export.

4.3.1949 za mnou přišli do pracovny Stavoprojektu ve Štupartské ulici Struka se Šimákem pro nějaké informace a řekli mi, že se jdou přesvědčit, co je s Hubálkem, který bydlil u nádraží v Dejvicích. Měli s ním dohodnuté znamení v okně bytu a to prý nebylo v pořádku. Nabádal jsem je k opatrnosti. Odešli někdy kolem poledne měli se též sejít se Zdeňkem.

To bylo posledně, co jsem je viděl před zatčením. V sobotu 5. března mi telefonoval do zaměstnání Jos.Schick, že se od pátku dosud domů nevrátil Struska,ptal se, co se s ním stalo, co o něm vím.Domluvili jsme se, že mne Schick ještě odpoledne zavolá telefonem do bytu, až zjistí, zda se ještě Struska nevrátil. Měl jsem hned tušení, že se něco s ním děje. Po příchodu domů jsem si hned udělal ve věcech pořádek, aby nikde nic nebylo k nalezení a informoval jsem i manželku, že jsme ohroženi. Ona mi řekla, že již v sobotu před domem pozorovala kominíka, který vícekráte přešel kolem nás. Mohlo jíti o maskovaného pozorovatele.

Schick přišel v sobotu 5.3.1949 odpoledne ke mně do bytu na poradu. Neměli jsme zatím žádné důkazy o zatčení Strusky, jen podezření. Dohodli jsme se, že se sejdeme znovu v neděli 6.3.1949 a nevrátí-li se Struska ani do té doby, že odejdeme z domu, abychom ušli případnému zatčení.

Večer 5.3.1949 jsem vyladil radio na české vysílání z Ameriky a při znělce někdo zazvonil. Bylo právě 20hodin. Šel jsem se podívat ven a za dvířky před domem stálo osvětlené auto a 2 muži. Ptali se mně na jméno a dotazovali se, zdali je zde ještě nějaký stavitel. Zřejmě jejich informace nebyly úplné. Ochotně jsem řekl, že jsou zde ještě jiní stavitelé. Domníval jsem se, že je svedu na nesprávnou cestu a odejdou-li, uteču. Nebyl jsem již na pochybách, že jsou to tajní a jdou pro mne. Vešli do kuchyně, kde byla celá moje rodina, manželka pekla koblihy, a při jejich spatření celá zbledla. Já jsem byl klidný. Ihned všechno obhlíželi, poukazovali na truhlíky se záclonami nad okny v domnění, že v nich bude nějaká skrýš.

Dovolili mi vzít sebou krabičku amerických cigaret a ještě jsem snědl jednu koblihu. Manželce jsem před nimi předal všechny peníze, které jsem měl u sebe, bylo to několik tisíc, připravených na koupi koberce. Potom mne odvedli do auta, kde byl třetí – šofér. Venku byla úplná tma.

Před dalším vylíčením ještě předešlu, co jsem si uchystal v sobotu 5.3. odpoledne. Jelikož jsem měl šifrovací kód, který jsem chtěl před policií za každou cenu utajit, napadla mne ta myšlenka, že jsem na kousku celofánu z amerických cigaret vyryl různá čísla a písmenka a zasunul jsem to do otvoru pod podšívku u kabátu.

Byla to léčka a lest, která se mi podařila a uchránila mne mnoho nepříjemností a pravděpodobně i život.

V autě byla též tma, vedle mne seděl jeden STB, druhý seděl u šoféra. Ihned jak jsme vyjeli jsem je požádal, mohu-li si zapálit cigaretu a dostal jsem souhlas. Nenápadně jsem ve tmě vyjmul z kabátu svitek celofánu s vyrytými čísly a drtil jsem ho mezi prsty, popálil jsem svitek cigaretou a roztrhal na drobné kousky, které jsem roztrousil na podlahu auta.

Za krátkou chvíli jsme se ocitli v 2.patře budovy STB v Bartolomějské ulici ve dvoře, kde byli výslechy zatčených.

V místnosti, kde byly naskládány židle a stoly, kam mne uvedli, seděl. V.Šimák, Hubálek, Kotová a tuším, že ještě někdo jiný.

Kolem půlnoci z 5. na 6.3.1949 mne předvedli k výslechu. Zavázali mi oči ručníkem a výslech začal. Z prvních otázek jsem usoudil, že Struska a Schich, Vl.Pazdera byli zatčeni, Šimáka, Kotovou a Hubálka jsem viděl.

Z otázek jsem poznal, že vědí o šifrovaných zprávách i o obžalobě skupiny gen.Kutlwašra. Šli ihned na tělo a chtěli ode mne šifrovací kód. Teď přišla moje chvíle a jejich zklamání. Řekl jsem jim, že byl napsán na celofán, že jsem jej v autě při jízdě zničil a jeho kousky že asi budou na podlaze auta. Hned mne nechali a několik estébáků běželo do dvora hledat v autě kód. Za nedlouho se vrátili s drobky celofánu celí otrávení a řekli mi, že zprávu, /kterou našli u Strusky/, si dovedou dešifrovat sami. (Nikdy potom jsem od nich neslyšel, že by se jim povedlo dešifrování,nevěděli, co bylo ve zprávě).

Jak došlo k zatčení Strusky a nalezení šifrované zprávy

Po schůzce ve Štupartské ulici 4.3.1949 odešel V.Šimák se Struskou do Dejvic k J.Hubálkovi. Šimák se sám neodvážil jít do bytu, šel tedy Struska. Proti všem konspirativním pravidlům měl u sebe v knize 1 opis šifrované zprávy, kterou již měl odevzdat na Americkém velvyslanectví, jak dříve uvádím. Dále měl u sebe 1 opis tajné obžaloby na skupinu gen.Kutlwašra a snad ještě nějaké letáky. Po zazvonění u bytu Hubálka se jej „ujmuli“ 2 estébáci, kteří v bytě čekali na Hubálka, který před tím vyskočil oknem na nádraží v Dejvicích a zmizel, když zjistil, že k němu jde STB. (Hubálek byl zatčen 5.3. v bytě svého bratra, kde se skrýval). Členové STB se Strusky zeptali, co u Hubálka chce, on že nějaké barvy. (Hubálek byl drogistou). Nevěřili mu a udělali osobní prohlídku, při které našli všechny tajné písemnosti. Tím byl zpečetěn i můj a Schickův osud. Strusku odvezli do Bartolomějské ul. Na STB a podrobili jej tvrdému výslechu, včetně indukční elektřiny, vložené do chodidla do bot. Struska pod tíhou důkazů prozradil své spolupracovníky. Tak se STB dozvědělo o mém spojení přes Naxeru na Dr.Hřebíka řízené „Zdeňkem“ přes anglické velvyslanectví a spojení se Schickem, Kotovou, Šimákem a ještě jinými, které neznám. K našemu zatýkání došlo v sobotu 5.3.1949. „Zdeněk“ ihned zatčen nebyl, o ohrožení se nějak dozvěděl a odjel s lyžema do Krkonoš, kde byl později též zatčen.

Jak se z průběhu a rozsahu vyšetřování rýsovalo bylo jasné, že byla prozrazena celá odbojová organizace, patrně nějakou zradou vloudivšího se konfidenta. Zřejmě byla nejdříve prozrazena vojenská skupina včetně skupiny policie v Dejvicích, protože zatýkání začlo u těchto lidí a  náhodným zatčením Strusky v bytě Hubálka jsem byl zatčen i já, Schick a Pazdera, k čemuž nemuselo dojít, nebýt oné nešťastné náhody a Struskovy neopatrnosti.

V době začátku zatýkání 4.-5.3.1949 byl již dán příslušnými veliteli rozkaz k provedení akce. Ze Žatce vyjely směrem na Prahu tanky, z Milovic vyjel pancéřový vlak ve směru na Prahu. Celý rozsah akce mi není znám.

Tato akce byla maskována tak, že domněle šlo o oficiální vojenské cvičení,při kterém uvedené jednotky měly koordinovaně projíždět Prahou a při tom měly být obsazeny důležité objekty, vládní budovy a rozhlas.

Po prozrazení již rozjeté akce byly uvedené jednotky zadrženy ještě než dosáhly Prahy. Posádky tanků,mimo velitelů se začaly plnit. Jaký byl průběh zadržovací akce mi není známo. Uváděné podrobnosti jsem se dozvěděl od některých spoluvězňů  v průběhu věznění. Při výkonu trestu jsme my komplici nikdy nebyli spolu, vždy odděleně, jen s Schickem jsem byl nějaký čas na Borech.

Průběh výslechů na STB

Po zatčení 5.3.1949 jsem byl vyslýchán v noci až do časných ranních hodin. Stále se zavázanýma očima. Nikoho jsem neviděl. Po prvních otázkách v souvislosti s výpovědí Strusky jsem nemohl zapírat styky s ang.velvyslanectvím, ani schůzku s vedoucími vojenské akce apod., to vše již věděli od Strusky.

Nyní šlo o podrobnosti. Zajímalo je, jak jsem získal  šifrovací kód, jak jsem se seznámil s Američanem Naxerou a jaké zprávy jsem podával. Abych uchránil některé lidi, byl jsem nucen si vymýšleti různé, pravděpodobné údaje, na kterých potom stále celá moje věc a nemohl jsem již uhýbat, aby moje výpovědi nebyly  STB prohlédnuty a aby na mně násilím nevymáhali skutečnost dle pravdy.

Začal jsem historkou, jak jsem byl do odboje proti komunistického režimu  zatažen Dr.Ant.Hřebíkem, bývalým starostou ČOS a poslance za Nár.socialisty, který již v té době byl za hranicemi v Americe.

Vypověděl jsem STB, že někdy v dubnu 1948 mně volal telefonem Dr.Hřebík, který bl mým dlouholetým právním zástupcem a znal jsem se s ním ze Sokola, že by se mnou potřeboval nutně mluvit. Dohodli jsme se na určitý den a hodinu na schůzce,která se konala na Smíchově proti kostelu Sv.Václava. Dr.Hřebík přijel autem,pozval mne do auta a tam mi sdělil, že v nejbližších dnech odjede za hranice. A jelikož mě zná z činnosti v odboji za okupace a že má ke mně důvěru a žádal, abych se stal jeho důvěrníkem zde po odchodu do ciziny. Kdyby něco potřeboval  zařídit, poslal by za mnou někoho pro případ, že by bylo nutno poslati nějaké důvěrné zprávy jakýmkoliv způsobem, předal mi na celofánovém proužku šifrovací kód, kterým bych zašifroval pro něho důvěrné zprávy. Po této schůzce  jsme se již nesešli a Dr.Hřebík odejel v polovině května 1948 za hranice.

Příchod Jiřího Naxery

Další smyšlenkou byla výpověď o příchodu Američana Jiřího Naxery, kterého za mnou poslal Dr.Hřebík. Abych opět uchránil Dr.F.Karase, který mne skutečně seznámil s Naxerou,vypovídal jsem STB, jak za mnou přišel na začátku sletových dnů do Modřan Naxera, kterého za mnou poslal Dr.Hřebík s tím, abych mu vyšetřil,co se stalo s jeho bytem a advokátní kanceláří na Zbraslavi po jeho útěku za hranice a co je s jeho matkou, která zde zůstala. Slíbil jsem Naxerovi připravit žádanou zprávu, pro kterou si přijde po sletě. Také pro ni přišel. Psal jsem mu, kdo je vedoucím v jeho kanceláři, co se stalo s jeho obrazy a bytem a že matka je zdráva.

Pro tuto zprávu jsem použil za účelem vyzkoušení šifrovacího kódu a Naxera ji předal Dr.Hřebíkovi a mně poslal pohlednici, že dojel domů dobře. Naxerovi jsem při této příležitosti předal rozmnožená sokolská hesla provolávaná při sletě. To byla skutečná pravda, protože o tom STB řekl Struska a bych získal věrohodnost, nemohl jsem to popírat.

Zajímali se také, co jsem Dr.Hřebíkovi psal ve druhých dvou zprávách, o kterých věděli zřejmě od „Zdenka“ (Jebavého) nebo od Strusky. Odeslání zpráv jsem nepopíral, uváděl jsem smyšlenky jako např. další zjištěné podrobnosti o jeho matce a bytě a dále co je nového v sokolských řadách a že u nás je neklid a časté zatýkání politických odpůrců. Skutečné zprávy jsem neprozradil, neměli svědka ani důkazy, aby mne mohli usvědčit. Vypovídal jsem tak,abych uchránil další exponované lidi.

Položili mi otázku, jakou a komu jsem posílal zdravici do zahraničí. Zřejmě to věděli od Strusky,který byl spojkovou ke „Zdenkovi“ nebo přímo od Zdenka, to nevím. Není mi již známo, kdy jsem posílal prostřednictvím anglického velvyslanectví zdravici u příležitosti konání sjezdu čsl politické emigrace (Zenkl, Ripka,Krajina a mnoho dalších) a přál jsem jim jménem domácího odboje zdar jejich jednání. Bylo to někdy koncem 48 roku nebo začátkem 1949 roku. Zapřít jsem to nemohl, věděli to,doznal jsem to.

STB při výsleších od některého ze zatčených, snad od Zdenka dozvěděli, že jsem psal Dr.Hřebíkovi  o přípravě ke svržení čsl.vlád, a zahájení puče o Štědrém dnu 1948. A totéž  že jsem psal anglickému velvyslanci se žádostí, aby se k tomu vyjádřil. Ani toto jsem nemohl zapřít, byla to velmi přitěžující okolnost a STB se na mě moc zlobili.

Jedna za akcí, při kterých mi při výsleších vyvstával studený pot, byla odbojová skupina čsl.nár.socialistů. Sám jsem s nimi nepřišel do styku, ale jeden z jejich členů Vobořil byl zaměstnán u firmy Srb a spol v Modřanech. Na název skupiny zatím nevzpomínám, ale informoval mne o ní a s ní byl též ve styku V.Hodek. Přišel se vzkazem, že by se chtěli též zapojit do Zdenkem organizované akce. Sjednal jsem proto prostřednictvím Strusky schůzku jednoho z vedoucího této organizace Vobořila se Zdenkem ve Štupartské ulici. Hedek předal Vobořilovi heslo na které došlo k setkání se Struskou a dále se Zdenkem. Já jsem se úmyslně vyhýbal podobných schůzek z konspirativních důvodů – čím méně lidí o mně vědělo, tím lépe. Byl jsem informován, že došlo k dohodě o účasti této skupiny na akci.

Za několik dní přišel za mnou V. Hodek, abych opět zařídil schůzku Vobořila  se „Zdenkem“. Opět byla uskutečněna někdy koncem února. Na schůzce s touto skupinou chodil V.Hodek a podával mi o tom zprávy. Schůzky konaly někde v Praze.

Existenci této skupiny a moji účast při spojení s voj.skupinou  někde zasvěcený prozradil při výslechu. Mohl to být Struska a „Zdenek“. Jelikož STB znali i způsob hesla, které znal jedině Struska, mohl to být on. Proč o tom mluvil není mi známo, patrně o tom něco naznačil „Zdenek“ a Struska řekl podrobnosti. Kdo ví, jak to ve skutečnosti došlu sluchu STB. Já jsem byl prozrazením této akce moc překvapen. Šlo mi hlavně o zachování V.Hodka a o neprozrazení této skupiny. To se mi skutečně, i když moc obtížně podařilo. Nechtěl jsem si vzít na svědomí kohokoliv dalšího dostat do spárů STB a do kriminálu, vždyť šlo o lidi, kteří měli doma malé děti a nechtěl jsem připustit znásobování neštěstí druhých, když naše akce ztroskotala. A potom jsem nemohl vědět, co by se současně s dalšími lidmi mohlo ještě prozradit nebo zmařit jiné podobné akce.

Byl jsem v úzkých jak tuto záležitost vysvětlit bez dalších následků. Vypovídal jsem proto STB opět smyšlenou historku, kterou ve stručnosti zaznamenávám:

„Někdy v zimě r. 1948 přišel do mé kanceláře nějaký, mne jménem neznámý člověk, jméno si nepamatuji. Přišel, zda bych mu prodal nějaký materiál ze své zásoby na stavbu chaty. Odvolával se, že mne zná z továrny Rupa v Modřanech, kde za okupace pracoval jako zámečník u fy.Junkers, kde jsem prováděl různé stavby. Proto že se na mne obrací jako na známého. Říkal, že bydlí někde na Vraném nebo pod. a do Modřan denně dojíždí vlakem, vystupuje na zastávce dráhy v Modřanech a zde přesedá na autobus a jezdí někam do Prahy. Po tomto úvodu se mi zmínil,  že ví, jak jsem byl za okupace vězněn a nyní opět  jsem persekován a že mi byl znárodněn podnik i přes moje zásluhy o boj za okupace.

Rozhovořili jsme se o politické situaci. Byl jsem však zdrženlivý, protože jsem jej znal jen od vidění. Svěřil se mi,že je zapojen v nějaké protistátní organizaci a že by potřeboval na vyšší složky, jestli o něčem nevím. Zdráhal jsem se něco prozradit o naší činnosti. Nakonec jsem mu řekl,aby se obrátil na mého známého Strusku, zda ten by o něčem nevěděl. Na to jsem volal Strusku, aby ho prověřil a potom zařídil další, uzná-li to za vhodné. Struska se s ním neznal, proto jsem jim oběma dal přetržený list bloku, kterým se vzájemně prokáže na schůzce. Struska mi oznámil, že dotyčného,jehož jméno nezná, svedl na schůzku se Zdenkem.

Asi za týden potom jsem jel v autobusu z Modřan a náhodou tam byl onen muž, který přistoupil ze zastávky. Zeptal se mě, zda bych mu mohl zařídit ještě jednu schůzku. Opět jsem to zařídil jako poprvé. Tak došlo ke 2 schůzkám,aniž bych znal tuto osobu. Tak zněla má vymyšlená historka.

Měla slabiny, toho jsem si byl vědom, mohli na mě tvrdě udeřit, rozhodl jsem se však bleskově držet se této smyšlenky, než-li riskovat osudy jiných lidí. A opět to vyšlo. Možná, že STB neměla dost času a takovéto podrobnosti, spěchala s výslechy a tak i zde se leccos přehlédlo k prospěchu ohrožených.

Kolik úzkosti jsem však při  probírání těchto podrobností při výslechu zažil, nikdo nepochopí.

Velké překvapení však mne čekala v soudní vazbě na Pankráci. Mohlo to být někdy v květnu 1949, při procházce na dvoře vedle pekárny jsem zaslechl ze sklepního okna  vyšetřovací vazby volání mého jména. Při druhém a dalším kole chůze neznámý hlas vykřikl své jméno „Vobořil“ a stručně mi řekl, že zatkli tu Nár.soc.skupinu. Polekal jsem se u vědomí, že já jsem nic o nich neprozradil, takže jméno nikdo neznal. Byli zatčeni nezávisle na naší skupině. Při další chůzi kolem okna jsem mu stručně nenápadně řekl, že my jsme nic neprozradili, aby o nás vůbec nemluvil. Tak se skutečně stalo, nikde nebylo vyzrazeno,že tato skupina byla zapojena na „Zdenka“.

Nebylo lehké, takto manévrovat. Někdy při výslechu byla podobná koncepce nenadále nabourána a bylo nutné vždy najít východisko nic a nikoho dále nevyzradit a nevzbudit podezření nebo nedůvěru.

Když STB nedůvěřovala některé výpovědi, nutila mnohokrát do slova opakovat některé výpovědi v domnění, že dotyčný se nechá při něčem nachytat. To se mi stalo velmi často  a dokonce po několika letech věznění, kdy za mnou přijeli STB do Opavy někdy v r. 1955 a musel jsem jim své výpovědi odříkávat rychle jako nějaký školák. Byl jsem na to vždy připraven a snažil jsem si zapamatovat všechny detaily mých historek, které jsem měl v protokolech.

Při prvním výslechu na STB na mě zkoušeli různé policajtské triky, které však nepůsobily podle jejich přání, ty věci znám z výslechů na Gestapu v hojné míře. Rozdíl mezi výslechem na gestapu  byl, že tenkrát mi nezavazovali oči, vše jsem mohl vidět, kdežto tito hrdinové se báli být poznáni, proto celé hodiny jsem seděl nebo stál s očima zavázanýma.

V průběhu prvního výslechu mi někdo něco kapal na hlavu, k vyprovokování napětí si kolem mezi sebou něco šuškali a šustili papíry,chodili do jiné místnosti, nebo úplně ztichli a nevěděl jsem, jsou-li vedle mne nebo jsou-li pryč. Když jsem zdráhal něco vypovídat, postavili mne ke stěně a aniž bych co viděl, ozvaly se výstřely z revolveru u mé hlavy. Začali mi vyhrožovat, že mne vyvezou ven a tam mne odstřelí jako při pokusu o útěk. Prováděli na mne první den jen psychologický nátlak, vyhrožovali, že zavřou manželku a děti že dají na vychování. Měl jsem obavu,aby mi nedali injekci Skopolaminu, který oslabuje vůli a vyslýchaný poví vše, na co se ptají. Nepoužili to.

Dne 18.3.1949 mne opět vedli k výslechu. Na schodišti do 2.patra bylo plno žel, které se přišly ptát po osudu svých manželů. Prodíral jsem se spolu s fízlem a najednou jsem uviděl svoji manželku. Vrhli jsme se neočekávaně vzájemně do náručí, ale estébák mne ihned odtrhl a hnal mne dovnitř. Tam mi začali slibovat, že mi povolí návštěvu manželky, řeknu-li jim ihned vše. Ten trik na mne nepůsobil. Vzali si mne do další místnosti, kdy byla jen židle. Nařídili mi zout boty, kleknout na židli, zavázali mi oči. Potom se sešlo asi pět estébáků kolem mne a začal výslech. Zajímal je Dr.Hřebík.

Když jsem neodpovídal podle jejich přání, začali mne pendrekem tlouci přes chodidla, až mi silně otekla. Jeden z vyslýchajících mluvil rusky, nebo tak předstíral, oslovovali jej „kapitáne“. Po bezvýsledném bití mi nařídili, abych si obul boty. Do bot jsem však nemohl pro nateklá chodidla. Musel jsem násilím boty obout a pak mi nařídili, abych jako „Sokol“ dělal dřepy. Na nohou jsem pro bolest nemohl stát a přesto jsem ještě musil cvičit. Potom ji jeden ze zbylých estébáku sejmul ručník s očí a odešel. Za chvíli přišel jiný a ptal se mne, co tam dělám a co to mám s nohami. Aniž by čekal na moje vysvětlení, řekl, že jsem asi spadl ze schodů. Pochopil jsem co mám říkat a tak při příštích výsleších, kdy jsem ještě řadu dní kulhal a úmyslně  jsem byl kde kterým estébákem dotazován, proč kulhám, stereotypně jsem říkal o spadnutí ze schodů.

Před jedním z výslechů v Bartolomějské ulici ve 4.patře dvorní budovy mne vedli po schodech se zavázanýma očima. Aby mne zmátli v orientaci, vodili mne nahoru a dolů na různé strany a různě mne otáčeli. V čekárně mi teprve na chvíli sejmuli ručník z očí a posadili mne. Za malou chvíli přišel někde z venku. Byl to Josef Hluchý, t.č. pracovník STB. Znal jsem jej a on mne také, byl z Nechanic, u nich  byli v r.1945 parašutisté. Když mne spatřil sedět na židli, ptal se ,co tady dělám. Odpověď, že jsem zde zavřený jako by jej uštkla, otočil se a ihned zmizel do další místnosti. Zřejmě mu nebylo vhod, že jsem jej v tomto prostředí viděl. Možná, že při prvním spatření se domníval, že i já nějak v STB pracuji, a když byl vyveden z omylu, proto ten úprk.

Zřejmě musel Hluchý o mne s některými členy STB mluvit. Poznal jsem to při příštím odvádění od výslechu. Vedl mne jeden po schodišti a proti nám šel nějaký civil. Když šel kolem, zahlédl jsem,jak rukou upozornil svého kolegu. Trochu jsem se pootočil a viděl jsem,že je to Hluchý. Jaký on měl ke mne ze vztah,nevím. Ani nevím, zda-li se nezúčastnil některého výslechu.

Při jedné cestě autem z STB na Pankrác mi při jízdě v Nuslích, kde je u silnice nějaký pomníček, řekl jeden z STB výsměšně, jestli bych si přál také takový pomníček.

Vyšetřovací vazba STB byla v suterénu na Pankráci. V jedné cele byl se mnou jeden mladší zatčený pro nějaké zbraně. Jméno si zatím nevzpomínám (tuším, že Hůrka). Při výslechu mu prokopli břišní sval a střeva mu vylezla pod kůži, a byla svaly na břiše skřípána. Trpěl velikou bolestí. Žádné ošetření nedostal, jen mu přilepili náplast. Viděl jsem i vyšetřovance se zlomenou rukou bez jakéhokoli ošetření.

Krutým zacházením na tomto oddělení se vyznamenával ředitel člen STB Pešek. S oblibou sadisticky týral vězně Krutě ztýral vyšetrovance Volaufa. Byl to lidovec a tuším, že ve službách policie v Žatci. Drželi jej stále v samovazbě a jednou Volaufa Pešek zavedl do „korekce“, vysvlékl do naha a uvázal a krutě ztýral bitím. Volauf byl ve vazbě celý oteklý, vytřeštěný zrak. Viděl jsem jej při rozdávání jídla do jednotlivých kobek. Když Volauf při bití naříkal „Bože, Bože“, výsměšně mu Pešek řekl, že Buh mu nepomůže.

Jeho zlomyslnost jsem poznal na vlstní kůži. Před Velikonocemi jsme dostali z domova vyjmečně velké balíčky s jídlem. Pešek slídil po věznici  a zahlédl špehýrkou, jak někde z nás si stoupl na stoličku a vyhlédl oknem do dvora.

Pešek vešel a řekl, že za to zařizuje odebrání balíčků s jídlem. Právě došlých dobrot nám bylo líto, a tak jsme se všichni do svých dobrot pustili a přes noc jsme je v krátké době snědli. Dobře nám z toho nebylo. Ale od Peška to byl jen kanadský žertík. Potom přišel, že nám balíčky ponechá.

Dalším spoluvězněm v té době byl asi 20letý mladík Štěpán z Prahy, zatčený po návratu z Německa, kam před časem utekl, což tenkrát bylo celkem lehké. Štěpán měl u sebe revolver, při zatýkání vystřelil, nikoho však netrefil, ale sám byl střelen do stehna. Byl spoután a před vyšetřováním zavřen do velké řeznické lednice, a potom s neošetřeným průstřelem tam ponechán několik hodin.

Těžký zločin byl spáchán STB na bývalém diplomatu, velvyslanci ve Waschingtonu, plk.Lukasovi

Můj spoluvězeň Mašek byl s ním na cele ve vyšetřovací vazbě. V té době Lukas tvrdě vyslýchán nebyl a spoluvězňům řekl, že by rád poznal metody STB. Netušil, že ta lekce ukončí jeho život. Od chodbařů a některých vězňů, kteří přišli z vyšetřovací vazby do soudní vazby, jsme se o polovině května dozvěděli, že Lukas byl při výslechu v Bartolomějské ulici nelidsky ztýrán a v beznadějném stavu byl dán do temné cely, kde s ním byl nějaký jiný vězeň, který jej měl ošetřovat, protože Lukas byl neschopný chůze a pohybu.

Při tom ještě v cele byla úplná tma, lékařské ošetření vůbec žádné. Za několik dní dostal z poranění celkovou otravu a v poslední chvíli před smrtí jej přemístili do pankrácké vězeňské nemocnice, kde zemřel. Dne 21.května jsme byli na vycházce na dvoře u pekárny na Pankráci a viděli jsme, jak vezou směrem k báně rakev s Lukasem. Bylo nám smutno se na konec tak významného člověka dívat.

Mareš nám na cele řekl, že Lukasovi sebrali ihned automobil a jeho byt, sotvaže ho zatkli. Proč jej utloukli k smrti zatím nevím, možná právě pro to auto a pro ten byt. Hanba těm vrahům!

Jiný, ne tak tragický, spíše komický případ se udál na Bílou sobotu

přesně při odbíjení dvanácté hodiny, když jsme byli rovněž na vycházce na dveře u truhlárny. Tehdá bylo zvykem vzdát čest všem obětem 2 minutami ticha o Bílé sobotě ve 12.hod. Dozorce, který nás na dvoře hlídal, a bylo nás plný dvůr asi 100 lidí, při odbíjení 12hod. nám velel pozor. Zůstali jsme stát v pozoru. A právě v tuto chvíli ozýval se z korekcí v suterénu nelidský řev bitého člověka, který trval nejméně 5minut. Bylo slyšet dunivé rány do těla vězně. Všichni jsme strnuli úžasem a z cel ve 2.patře se v tu chvíli ozvaly nadávky některých vězňů.

„Necháš ho ty syčáku“ a podobné výrazy. Trapné 2 minutové naše ticho skončilo. Vysvětlení je jednoduché. Velitelem oddělení „korekce“ v suterénu, kam byli dáváni různí vězni za provinění proti domácímu řádu a jiným proviněním a také i jen z libovůle některého bachařů zcela nevinní lidé, byl bachař jménem Svoboda. Byl to starší bachař, který to neměl v hlavě zcela v pořádku, bylo to oněm všeobecně známo.

V korekci byl neomezeným pánem nad životem a smrtí,kdo se mu dostal do rukou. V uvedenou dobu 2minutového ticha vykonával pěstní právo na některém z vězňů v korekci při otevřeném okně cely.

Pro úplné vykreslení osobnosti bachaře Svobody uvedu některé z historek, které byly skutečností

Do korekce bývali dáváni i vězňové, kteří se pokoušeli o útěk, nebo utekli a byli chyceni. Každý takový vězeň byl u raportu velitele věznice potrestán korekcí od 3 do 6 měsíců a měl nohy spojeny silným řetězem přinýtovaným za tepla na ocelové manžety. Po odpykání trestu se teprve nýty odřezávaly. Po mém příchodu do vyšetřovací vazby jsem několikrát za týden dopoledne slyšel řachtění řetězů a dodatečně jsem se dozvěděl,že s řetězy na nohou chodějí útěkáři na vycházku. Na tyto „vycházky“ je vodil bachař Svoboda a na dvoře je hlídal. Tuto proceduru jsem později vídal z okna cely z 1.patra ze soudní vazby. Vězňové s těžkými řetězy se sotva po dvoře vlekli a svoboda jim občas velel „Trestanče, kolena výše, ještě výše, až do oblak jako jarní vánek“ a podobné prupovídky.

P.S. Naše rodina nemá s komunisty zrovna nejlepší zkušenosti. Tyto stránky NEJSOU Rudé Právo ani Haló noviny. Diskusní příspěvky velebící nacismus, komunismus a socialismus smažu, neb mě to uráží a nepokládám je za důstojné Kolmaního webu. Děkuji za pochopení. Fil.