Ach jo, s těma rodičema je furt nějaká patálie, jeden aby na ně pořád dohlížel a neustále jim připomínal, že mají to či ono udělat. Nakonec mi stejně nezbyde, než se sebrat a jít to udělat za ně. Například dneska dopoledne.

Táta si zrovna před snídaní čistil v koupelně zuby, když doprala pračka a začala pípat. Je asi každýmu jasný, že jsem hned musel přiběhnout do koupelny a důrazně na to tátu upozornit, byť ten pračku zatím vypnul. Takže jsem očekával, že rovnou vyndáme prádlo z pračky a půjdeme ho okamžitě pověsit. Jenomže to ne, táta měl pořád nějaký výmluvy, proč to odložit na později, jakože musí nejdřív snídat, vypít si kafe a kdesi cosi. No dobrá.

Jenomže ani po snídani se do toho zrovna moc nehrnul a máma na to taky neměla kdy, protože šla s babičkou k doktorovi. Takže mi pak nezbylo nic jinýho, než se toho chopit a nečekat na rodiče, protože to bych se taky nemusel dočkat. Naštěstí mám svůj báječnej svítící náklaďák Mercedes, se kterým to šlo všechno jako po másle. Rozsvítil jsem světla a přijel jsem do koupelny, kde jsem naložil na korbu vypraný prádlo z pračky a hurá s ním do ložnice. Tam jsem zvenul sklápěčku, vysypal prádlo na zem a zase jsem jel zpátky do koupelny pro další várku.

Táta mi ovšem udělal menší čáru přes rozpočet, když to prádlo ze země dal na postel. Tam jsem ho vyklopit ze sklápěčky nedokázal, protože jsem buď držel v ruce náklaďák s prádlem, ale pak jsem už neměl volnou ruku na zvednutí korby, nebo byl náklaďák na zemi a pak byl zase moc nízko. Naštěstí mi pomohl táta (aspoň něco, že udělal!), kterej mi to prádlo ze země dával nahoru na postel.

Uf, ještě párkrát jsem se otočil a pračka byla prázdná. Chvíli jsem se ještě bavil tím, že jsem otáčel bubnem pračky, ale pak jsem měl potřebu ještě něco vozit, tak jsem začal nakládat prádlo, který leželo vedle pračky a bylo připravený jako druhá várka na praní, a začal jsem ho vozit taky do ložnice. To se ovšem tátovi nelíbilo, takže jsem měl smůlu. No, ale nakonec jsem mu pomohl ještě to prádlo pověsit, takže může bejt jenom rád, že má tak pracovitého a přičinlivého synka, že. Protože já kdybych na ty rodiče občas nedohlídnul a kapku je nenasměroval k tomu, co mají dělat, tak kdo ví, kam by to dopracovali…